Adrak Ghan, vysoký a svalnatý barbar, byl potomkem rybářů ze západního břehu Serahu. Matka mu zemřela, když mu bylo pět a tak trávil většinu času u své tety, matčiny sestry, která ho brala jako levnou pracovní sílu. Zde se spřátelil s Naiou, mladou dívkou, která přišla o oba rodiče a u jeho tety též žila, či spíše sloužila. Malý Adrak často úpěnlivě shlížel k moři, až se na obzoru objeví plachta otcovi lodi.  Od deseti let jezdil na moře s otcem. Jednoho dne, když se vraceli z lovu ryb, zahlédli kouř. Jak se přiblížili poznali i příčinu. Pirátská loď kotvila u pobřeží a její posádka rabovala jejich rodnou vesnici. Tehdy poznal Adrak jinou stránku svého otce, bývalého vojáka z palácové stráže. Serahská palácová stráž byla elitní jednotka sultána, ti nejlepší z nejlepších. Adrakův otec nebyl výjimkou. Obyčejnou hůl použil k vyřízení prvního piráta, který se mu připletl do cesty. Ten vůbec nečekal, že by mu postarší rybář mohl nějak ublížit. Než se však nadál, ten neškodný stařík mu vyrazil holí meč, stihl ho sebrat a podříznout piráta jeho vlastní zbraní. S mečem v jedné a holí v druhé ruce, rozpoutal krvavé peklo. Bušil holí, sekal a bodal mečem. Piráti měli velkou převahu, ale s příchodem Adrakova otce se karta obrátila. Ostatní vesničané, dosud jen prchající, si při pohledu na umírající a bolestí skučící piráty dodali odvahy a též se vrhli do boje. Neměli sice bojový výcvik, ale s Adrakovým otcem v čele se z nich stala smrtící jednotka. Řady pirátů prořídli a všude po vesnici se povalovali zkrvavená těla, či jejich části. Piráti se nakonec dali na útěk, to už jich ovšem zůstalo jen pět. Vesničané křičeli nadšením z vítězství a zprvu si nevšimli jak se jejich zachránce zapotácel a upadl. Jeden z Pirátů byl přeci jen rychlejší a podařilo se mu zasadit smrtelnou ránu. Vojáci palácové stráže však byli cvičení bojovat až do konce a výcvik, ten se nezapomíná. Adrak plakal. Přísahal svému umírajícímu otci, že půjde v jeho stopách. Tak se také stalo. Mladík o rok později vstoupil do armády. Ještě předtím se rozloučil s Naiou a slíbil, že se pro ní vrátí. Tvrdě trénoval a jeho houževnatosti si brzy všimli velitelé výcviku. Tak Adrak splnil svou přísahu a v devatenácti letech byl přijat k jednotce palácové stráže. O rok později Dorelgonští orkové napadli Azdeirii a Serahský Sultán jim na pomoc poslal dvě legie pod vedením jednotky Palácové stráže. Mezi nimi byl i Adrak, tou dobou už desátník. První válečná zkušenost se zpočátku zdála jako skvělé dobrodružství. Serahská armáda napadla tábor orků, obléhajících Azdeiriánské hlavní město Kirteiros, ze severu. Ve stejný okamžik je z jihu napadli komanda saurů rodu Ralszsek a Azdeiriánská armáda ze západu. Boj to byl krvavý to ano, ale orkové byli zaskočeni nenadálým protiútokem, nezmohli se na velký odpor. Ustupovali na východ podél řeky až k městečku Most. Zde proběhla druhá bitva, kde už byli větší ztráty na obou stranách. Avšak spojené armády Azdeirie, Serahu a Ralszseků nakonec zvítězili. Když padl válečný lord orků, dala se jejich armáda na útěk k Dorelgonu. Generál velící palácové stráži a vlastně celé Serahské armádě však během boje padl a velitel zlaté legie se rozhodl vzít si velení. Měl sice nejvyšší hodnost, ale velet měli příslušníci palácové stráže. Jenže generál se odmítl podřídit Zard´gorovi, mladému poručíkovy, který převzal velení. Nedbal na protesty Azdeiriánských velitelů, zavelel k pronásledování orků. Serahská armáda se tak vydala na západ a bez milosti vraždila opožděné Dorelgonské orky. Zbytek palácové stráže šel s nimi. Zard´gor se snažil generála přesvědčit, aby zanechal nesmyslného pronásledování a vraždění. Orkové sice byli nepřátelé, ale vraždění jejich zraněných mu přišlo nečestné. Generál však jakoby zešílel a hnal armádu za orky až dorazili do údolí Wiros. Zde, na místě vypleněného města a přilehlých farem, měli orkové záložní tábor. Velel mu Drongyr rudooký, mladý a schopný ork, který se nezalekl a rychle zformoval obranu. Bitva v údolí Wiros byla brutální, krvavá a zbytečná. Drongyr nechal Serahskou armádu vběhnout do údolí, aby je pak zatlačil na severovýchod údolí do bažin smutku. Serahští museli ustoupit dál na sever až k černému jezeru. Mnoho vojáků padlo rukou orků, i Bažiny si vybraly svou oběť. Zard´gor vyslal Adraka společně se dvěma spolubojovníky na průzkum jezera, jenže ti narazili na malou skupinku orků. Během bitky Adrak spadl do podivné jámy. Tehdy netušil, že jde o větrací průduch Waeligaru, podzemní základny prastarých orků. Několik hodin bloudil podzemním labyrintem. Narazil na spoustu pastí. Naštěstí se většina dala obejít, nebo spustit z bezpečné vzdálenosti. Nakonec našel cosi jako komín, vedoucí vzhůru. Venku už byla tma a on byl vysílený blouděním v tunelech. Jen dosedl na zem usnul spánkem podobným bezvědomí. Nevěděl jak dlouho spal, ale když se probudil, venku bylo světlo. Úzký proužek dopadal až na dno této hluboké šachty, jejíž zdi měly mnoho výstupků, po kterých se dalo dobře šplhat. Naproti němu byly dveře. Byly šedé a plné prasklin. Světlo dopadalo přímo na ně, jako by ho lákalo. „Vejdi, prozkoumej mě!" Adrak neodolal a vrazil meč do jedné obzvlášť velké praskliny. Párkrát v ní zašťoural. Část dveří se s rachotem rozpadla. Krátce zaváhal, sáhl do kapsy a vytáhl kapesník. Omotal s ním špičku meče, polil ho pálenkou z malé lahvičky, schované za pasem a následně zapálil křesadlem. Teprve poté se odhodlal protáhnout vzniklou skulinou skrz dveře. Místnost nebyla velká, bylo tu jen několik pozůstatků nábytku a na zdi čtvercový otvor. Kdysi to nejspíš byl trezor, jenže někdo ho zapomněl zavřít. Těžká dvířka pak vlivem času a vlastní váhy upadla na zem. Adrak se fascinovaně rozhlížel kolem. Všechno tu bylo tak zvláštní, cizí. Zrak mu padl na otvor ve zdi. Uvnitř byla dřevěná krabička a v ní rudý krystal, zasazený do kovového kroužku. Zdvihl ho a prohlížel ze všech stran. Vypadal tak zvláštně. Podlouhlý, na jedné straně do špičky, ale né ostré. Když na něj mladík posvítil, měl pocit, že se slabě rozzářil. Rychle ho strčil do kapsy a vyrazil zpět, aby se vyšplhal ven. Zjistil, že je dobojováno. Všude spousta mrtvol. Orků, koboldů, ale i jeho spolubojovníků. To byl konec války. Po návratu do paláce se Zard´gor, k Adrakově údivu, vzdal možnosti stát se velitelem a odešel. Zato Adrak dostal  velení nad malou jednotkou, určenou pro boj s pouštními lupiči. Nejdříve se však vrátil domů, aby požádal o ruku svou milovanou Naiu. Šest let jeho jednotka bojovala proti pouštním banditům. Z Adraka se stal hrdina. Postupně zjistil, jak neobyčejný je amulet, který získal ve starobylém orkském podzemí. Stačilo mít ho na sobě a všechny útoky se neškodně odrážely, jako by byl Adrak nezranitelný. Jen při delším boji amulet ztrácel na síle. Toto zjištění ho málem stálo život. Šipka z kuše ho tehdy zasáhla do paže jen kousek od srdce. Naštěstí stačilo amulet dát na slunce a po chvilce byl opět připraven chránit svého majitele. Naia mezitím porodila Adrakovi syna Dyra a byla to Naia, kdo si první všiml změn v Adrakově chování. Už nebyl tím pozorným mladíkem, kterého měla tak ráda. Začal být popudlivý. Kvůli maličkostem měl záchvaty vzteku. Né však, když byl doma, alespoň do doby, kdy svůj amulet odkládal vždy, když přišel domů. Naia pochopila, že amulet má nějakým způsobem vliv na jeho chování. Naléhala na něj, aby ho přestal nosit, jenže on jí obvinil, že mu ho chce ukrást a přestal ho sundávat. Po jedné vyhrocené hádce svou ženu poprvé udeřil. Zhrozil se nad tím co udělal, nasedl na koně a odjel do pouště. Téměř půl roku neúnavně pronásledoval bandity, než ho nedaleko Randůrských hranic zastihla zlá zpráva. Jeho vesnice byla přepadena a vypálena. Muži povražděni, ženy a děti odvlečeni. Neprodleně se vrátil do Dal morgu, aby požádal sultána o svolení pronásledovat piráty. Sultán mu však nevyhověl, už i k němu se donesly zprávy o Adrakově povaze. V boji se často hnal do nebezpečí a i když všechno přežil, jeho spolubojovníci často tolik štěstí nemívali. Sultán nechtěl riskovat ztrátu lodě pod Adrakovým vedením. Ten se ovšem nehodlal vzdát. Sultánovo odmítnutí bylo poslední kapkou, která v něm umlčela všechny zábrany. Stačilo málo, zfalšovat Sultánův glejt a v přístavu vybrat tu nejrychlejší loď. Kapitán, který kdysi přišel v bitvě z piráty o syna se nijak zvlášť nezaobíral pravostí glejtu. Okamžitě vydal rozkaz k vyplutí a než se Sultán a palácové stráže vzpamatovali, byli napůl cesty mezi Dal morgem a mořem. Loď zamířila přímo na Tharg-urgor, velký skalnatý ostrov, na němž měli piráti své opevněné město. Co měl Adrak v plánu, či jestli vůbec nějaký plán měl, už se nikdo nedozví. Jisté je, že když se na obzoru objevil ostrov, objevila se současně s ním i velká pirátská loď. Obě lodi se střetli. Došlo ke krvavé řeži, během které zahynula celá posádka Adrakovi lodě a téměř polovina posádky pirátů. Sám Adrak hnán vztekem se probojoval na můstek nepřátelské lodi, kde vyzval kapitána na souboj. I piráti měli své zákony, podle nich mohl každý na lodi vyzvat kapitána na souboj o velení nad lodí. Jenže Adrak nebyl pirát a nejspíš by jeho výzva způsobila jen posměch, nebýt kormidelníka Bělovouse a prvního důstojníka barbara Sálika. Ti dva kapitána neměli příliš v lásce a v šíleném Adrakovi viděli šanci. Kapitán, což byla nejen funkce, ale i jméno byl člověk o hlavu větší než Adrak. Tyran, který nebyl příliš oblíbený ani u posádky, jenže vyzvat na souboj tu horu svalů se nikdo neodvážil. Tak se stalo, že Kapitán a Adrak stanuli na palubě proti sobě. Kapitán byl mnohem lepší bojovník, jenže udělal chybu v tom, že příliš dlouho čekal se začátkem souboje. Adrak mezitím vytáhl svůj amulet, oslabený předchozím bojem a nechal ho hřát v paprscích poledního slunce. Když Kapitán konečně zaútočil, byl zase plný energie a dobře ochránil svého nositele. Adrak se zprvu lehce bránil zuřivým výpadům Kapitánovy dvouruční sekery. Když ovšem zavrávoral, pirát toho ihned využil. Sekera zasvištěla vzduchem a dopadla přímo na Adrakův hrudník. Jenže nezapadla do jeho těla, aby tam rozdrtila jeho žebra a rozsekla plíce, jak si Kapitán myslel. Místo toho jen neškodně sjela po Adrakově hrudi, aniž by mu viditelně ublížila. Mezi piráty to zašumělo překvapením a sám kapitán na to zíral s otevřenou pusou. Adrak toho okamžitě využil a zuřivě se vrhl proti němu. Než se Kapitán vzpamatoval, Adrakův velký meč se mu zasekl hluboko do nohy. Zastavila ho až kost. Kapitán klesl na kolena, Adrak kolem něj zavířil v piruetě a s rozmachem mu usekl hlavu. Piráti propukli v jásot.   „Ať žije náš nový kapitán,“ překřičel je Sálik. „Jaké jsou tvé rozkazy.“ Adrak, rudý od Kapitánovy krve, se rozhlédl kolem. Všichni Serahští námořníci byli mrtví. Pirátů nebylo víc jak deset. „Pane,“ naklonil se k němu Sálik. „Je nás málo, dovolím si doporučit  návrat do Tharg-urgoru a nabrat novou posádku.“ „To je rozumné,“ pokýval Adrak hlavou. „A tebe, jmenuji kapitánem své druhé lodi,“ ukázal na prázdnou Serahskou loď. Do přístavu dopluli ještě téhož večera. Adrak nalezl Naiu i Dyra, relativně v pořádku, na tržišti otroků. Musel je samozřejmě vykoupit. Díky Sálikovy, který ho provedl přístavem, zjistil, že Kapitán byl nejbohatší pirát, kterému patřila půlka města. To vše teď spadlo do klína Adrakovi. A s tím samozřejmě i možnost, že ho někdo vyzve na souboj. Naštěstí zbytek jeho nové posádky rychle rozšířil historku o nezranitelném Adrak ghanovy, který porazil Kapitána, takže si to každý dvakrát rozmyslel. Naia naléhala na Adraka, aby odsud společně utekli, ale ten nic takového nechtěl slyšet. Jeho mysl, nahlodaná amuletem už dávno ztratila všechny zásady, které kdy měl. Zrodil se Adrak ghan, obávaný nezranitelný pirát, plenící obchodní lodě i rybářské vesnice, který unikal všem pokusům o jeho dopadení. To díky němu se moři mezi ostrovem, Serahem a Azdeirií začalo říkat Pirátské vody. Naia se stala svobodnou otrokyní v Adrakově rozlehlém domě. Ostrov opustit nemohla, rozhodla se alespoň vychovat jejich syna tak, aby jednou byl něčím jiným, než pirátem. Aby na něj mohl být hrdý ten původní Adrak. Ten jehož okolnosti a prastarý amulet dohnali až sem, mezi piráty.