Unikátní kombinace Scifi a Fantasy se spoustou akce. Příběhy obyčejných i neobyčejných hrdinů ze světa Atlantey www.atlantey.cz Maks B.  
© Maks B.

Útržky z Historie

Strážci Atlantey - Stručná historie

 (Přijímací práce kadeta Archiváře Strážců)

Když se skupina šesti bojovníků, pod velením Jozekaye a Maerta, probojovala do paláce démona Nejvyššího, uvítal je slovy: "Co je to za chátru?" "Jsme Strážci Atlantey," promluvil Jozekay, "přišli jsme ukončit tvou tyranii!" Tak vznikli Strážci Atlantey, gilda, která měla bojovat proti zlu a bezpráví. Po válce a odchodu povznesených, v čase chaosu a vzniku nových říší, se stala symbolem naděje a spravedlnosti. Usídlili se na jihovýchodním cípu Yrandeya v Oblačné pevnosti a zůstali zde i po tom, co se z bývalého obřího města povznesených stala Pustina. Pořád ovšem byli jen malou skupinou čítající méně než padesát členů. Tak uběhlo sto let. Sto let během nichž se zformovali jednotlivé říše a království, doba růstu. První společné setkání jejich představitelů však dopadlo katastrofálně. Válka byla na spadnutí, zdálo se, že nastane doba temna. Na poslední chvíli se do složité situace vložili Strážci Atlantey. Odhalili obří spiknutí napříč celou Atlantey. Bratrstvo Stínu, organizace, která se snažila rozeštvat říše, dohnat je k válce, aby pak mohli svrhnout jejich vládce a samy se chopit vlády. Strážci Atlantey využili svou slávu a rozšířili své řady, jejich popularita rostla a žádná říše si nedovolila zpochybňovat jejich vůli. Alespoň ne oficiálně. Během téměř tří století slavila gilda mnoho úspěchů a rozrostla se téměř na tři tisíce členů. Tři sta osmdesát devět let po odchodu povznesených přišla nejtěžší zkouška. Démoni z hnízda Aolghé zničili město Perla severu, při jehož obraně zahynul Jozekay. Poté se vydali nejkratší cestou k Oblačné pevnosti, kde se střetli s armádou Strážců Atlantey. Několikadenní krvavá bitva sice skončila pro gildu vítězstvím, avšak většina členů padla. Samotná pevnost byla útokem natolik poškozena, že se Maert s radou Strážců rozhodli ji opustit. Nové sídlo pak zbudovali v údolí Perly severu, na úpatí kaňonu, vedoucího do pustiny. Nová pevnost byla pojmenována Sarnestal.
Historie Azdeirie Stručná historie pro výuku Azdeiriánských dětí Za časů, kdy Povznesení žili mezi námi se skupina nespokojených, pod vedením elfského mága Ylaziora, rozhodla odejít z Yrandeya. Nechtěli již žít pod dohledem povznesených, opustili tedy město a vydali se na dlouhou pouť daleko na jih až k vodám zapomnění. Zde na ně čekala povznesená Azdeiri, která je měla přimět k návratu. Ylazior ji nakonec přesvědčil, aby je nechala odejít. Azdeiri rozestoupila vodu a vzniklou stezkou přešli všichni do nové země. Na její počest ji nazvali Azdeiria. Prozkoumali tuto novou zemi plnou hustých lesů, vysokých hor, malebných údolí a jezer propojených řekou, pojmenovanou po Ylaziorově sestře Meathargo. uprostřed této země, na velké stolové hoře pak vybudovali hlavní město, kterému dali jméno po vládci povznesených Kirteirosovi. Žili zde pospolu lidé, trpaslíci i elfové. Časem jim však hora začala být malá. Elfům scházel les a tak jich, ještě než povznesení opustili Atlantey, většina odešla na jih do soumračného lesa. Zde založili město Tarezanq. Nedlouho po elfech zatoužili i trpaslíci po vlastním, podzemním městě. Odešli tedy na jihovýchod k Velké hoře, kde vybudovali Khal fatreog. Lidé zase založili Bránu Azdeirie, velký přístav na severu země. Sám Ylazior vybudoval napůl cesty mezi Kirteirosem a Bránou Azdeirie školu magie pojmenovanou poté co zemřel po něm. V dobách po odchodu Povznesených začali trpaslíci prozkoumávat okraj bílých hor, tvořící východní hranici Azdeirie. Jak postupovali, objevili údolí v němž se nacházeli ruiny prastarých budov a kaňon vedoucí dál na jich. Nazvali ho východní bránou a u jeho ústí postavili pevnost Khal hiolrad. Jak se zpráva o kaňonu rozšířila, pokoušeli se dobrodruzi z celé země proniknout stále dál na východ. Kaňon byl plný podivných a nebezpečných tvorů, bazilišků, stínových draků a přerostlých pavoukovců, avšak touha po bohatství a poznání nakonec zvítězila. Skupina dobrodruhů pronikla až na druhou stranu hor. Zde nalezli obří, prastaré, rozbořené město, Dorelgon. Na jeho prozkoumání už ovšem nedostali čas. Byli přepadeni šedými orky. Ti když se dozvěděli o zemi na druhé straně hor, rozezněli své válečné bubny a vrhli se na Azdeirii. Dobyli Khal hiolrad, podařilo se jim vytlačit Azdeiriánce až k hlavnímu městu. Tam se však karta obrátila, na pomoc přišli barbarští válečníci ze Serahu a Ralszsekové, Sauři obývající západní pláže Azdeirie. Společně orky zatlačili zpět do Dorelgonu. Khal hiolrad, byl ale vypleněn a zničen orky. Azdeiriánská nejvyšší rada nakonec rozhodla, že místo obnovení pevnosti zničí cestu, kterou přišli orkové. Trpasličí střelmistři pak s pomocí Ylaziorských mágů odstřelili jeden z horských štítů, který se zřítil do kaňonu. Na ostrově na západní straně údolí byl vybudován Nový opevněný Wiros.
Historie Orků Legenda Dorelgonských Zasvěcených   Atlantey v dávných dobách patřila dvěma druhům, Trollům a Orkům. Zpočátku měli navrch trollové, byli mnohem větší a silnější. Jejich civilizace byla primitivní plná násilí a uctívání přírodních bohů, orky používali jako své otroky. Tisíc let trvala tato civilizace, zatímco trollové zakrněli ve svých honosných sídlech, orkové se stali silnější, rychlejší, chytřejší. Bylo jen otázkou času, než dojde k povstání. Několik pokusů se trollům podařilo potlačit, ale orkové se nevzdávali. Došlo ke krvavé válce na jejímž konci se role obrátili. Orkové ovládli Atlantey a přeživší trollové se stali otroky. Civilizace orků vzkvétala, povstali tři říše. Dorelský svaz, Teišrach a Niturianská říše rudých orků. Tři rasy, stejní a přesto tak odlišní. Teišrachští orkové žili v souladu s okolní přírodou, používali jednoduchou magii, Dorelgon s převahou šedých orků se stal centrem vědeckého pokroku a moderních technologií, Nituria se proměnila v despotickou říši, s tvrdou a nelítostnou vládou, bylo tak jen otázkou času, než dojde ke sporům a válce. Dorelgon, hlavní město Dorelského svazu, bylo největším městem orků. Jeho impozantní obranné věže se tyčili do oblak jako připomínka neustálého napětí mezi říšemi. Dorel byl nejmenší říší, ale jeho technická převaha dorovnávala síly. Jejich stroje brázdili moře i oblohu. Dorelané ovšem neprahli po válce. Stejně tak jejich severní soused Teišrach. Zdejší orkové žili v malých osadách v souladu s přírodou. Dorel a Teišrach žili v míru a vzájemné pomoci. Nituranská říše rudých orků byla daleko za mořem. Jejich kontinent byl velký jako Dorel a Teišrach dohromady. Rudí byli divokou bojovnou rasou věřící ve svou vlastní nadřazenost. Díky síti špiónů a několika zrádcům se jim podařilo získat plány Dorelských létajících strojů. Postavili obří armádu a napadli Teišrach. Dorelané však přispěchali na pomoc. Tak vypukla válka trvající desítky let. Válečná mašinérie převálcovala ty co volali po jejím  ukončení. Krátce po začátku války se nad Dorelgonem, hlavním městem Dorelského svazu objevila podivná létající loď. Dorelané jí sestřelili v domnění, že jde o Nituriany. Teprve když našli v horách její vrak, pochopili, že před sebou mají návštěvníka z jiného světa. Jediným živým na palubě byl podivný tvor jménem Nekros, který spal v sarkofágu. Válečná rada přikázala vědcům loď prozkoumat a využít vše co bude možné k poražení Niturianů a Nekrose nechat prozatím v hibernaci. Díky lodi Dorelané zdokonalili všechny své technologie. Objevili portály, golemy, nové, rychlejší létající stroje. Bohužel Nituriané se postupně také dostali k novým technologiím. Válka se tak protáhla na desítky let. Dorel a Teišrach sice nakonec zatlačili rudé zpět na jejich území, ale dál pokračovali s cílem zlikvidovat Niturany. Dorelští vědci v honbě za dokonalou zbraní objevili v Nekrosově lodi virus, který jim měl zajistit vítězství. Kor'boilan se však choval jinak než čekali. Nejen že živé měnil v nemrtvé stvůry, dokonce oživoval i mrtvé. Tito nemrtví měli jediný cíl, zabití živých. Dorel padl jako první. Teišrach také neodolal. Jen několik tisíc orků včas opustilo obě země. Nový domov našli ve zničené Nituranské říši. Tehdy se objevil Gorn, živoucí Bůh, který sjednotil všechny orky pod praporem Nové Niturie. Jak čas plynul, příběh tří říší se stal polozapomenutou legendou. Kněží nového boha, Gorna, pečlivě vymazávali minulost z paměti orků, stejně jako jim vštípili zákaz všech pokročilých technologií. Nová říše zbudovaná na Niturii byla jedinou společnou říší tří ras orků pod vládou kněžích boha Gorna. Přesto se našlo několik odvážných z Dorelgonu a Teišrahu, kteří tajně spřádali plány na návrat do své domoviny. Jen díky jim a jejich odvaze, přežil i tento příběh.
Válka s Dorelgonem

Krátká esej z Archivu Kirteiroszké knihovny

"V dobách války, kdy naděje skomírá, mnozí odhalí

svou pravou tvář, zbabělci i hrdinové."

generál Velogur  - Bitva o Kirteiros

Když Dorelgonská horda zaútočila na Azdeirii, zastihla její obyvatele nepřipravené na válku. Celé vesnice a města prchali na stolovou horu pod ochranu Kirteirosu, hlavního města Azdeirie. Jediná cesta na horu vedla právě skrz toto město, chráněné dvěma pevnostmi, střežícími přírodní most ze sousední hory. Mág Raghator ihned po prvních zprávách o invazi odjel za sultánem Serahu, aby ho požádal o pomoc. Mezitím obránci pod velením generála Velogura bojovali o každý kousek země, Léčitelka Cyrtyra a její žáci se je snažili udržet naživu. Horda však měla velkou přesilu. Orkové, Koboldi a Trolové zatlačovali obránce ke Kirteirosu. Na západních plážích Azdeirie žili Ralszsekové, modří sauři. Ač žili v míru s Azdeiriánci, přesto vedli několik sporů, převážně o území kolem pláží. Když se lord Swarogon, tou dobou na diplomatické návštěvě u Ralszseků, dozvěděl o invazi hordy, neváhal ani minutu a požádal saury a vojenskou pomoc. K jeho velkému překvapení, Ralszsekové neměli žádné podmínky a okamžitě povolali do boje svá komanda. Tak se stalo, že šestý den obléhaní Kirteirosu byl zároveň poslední. Krátce po poledni na tábor hordy zaútočili dvě Serahské legie ze severu a když se překvapení dobyvatelé stihli zformovat k obraně, vpadli na ně z jihu Sauří komanda. Generál Velogur sledující vývoj situace z věží Kirteirosu vydal rozkaz k okamžitému útoku a sám se vydal v jeho čele aby tak podpořil nečekané spojence. Tím podkopal morálku orků. Napadení západní strany tábora bylo poslední kapkou. Horda se dala na překotný ústup na východ. Nedaleko Mostu se válečnému lordovy orků podařilo zformovat jednotky a postavil se spojené armádě Azdeirie, Ralszseků a Serahu. Lítá řež však netrvala dlouho. Velogur s Raghátorem se pod ochranou Cyrtyriny mocné léčivé magie probojovali až k samotnému pánu válek a podařilo se jim ho zabít. Uťatá hlava velitele vzala orkům všechnu chuť k boji. V hrůze prchali zpět do Dorelgonu. Velitel Serahských legií se i přes protesty generála Velogura vydal po jejich stopách a bez milosti vraždil opozdilce. Teprve v údolí Wiros se úprk zastavil. Zdejšímu ležení velel Drongyr rudooký, který ač nesouhlasil z válečným tažením, nehodlal přihlížet masakru rozpoutanému Serahskými bojovníky. Dvě serahské legie proti sedmi stům orků a koboldů. Bitva v údolí Wiros byla nakonec tím nejkrvavějším konfliktem z celého tažení. Na obou stranách bylo mnoho padlých. Teprve když Serahský velitel zemřel Drongyrovou rukou a na jeho místo nastoupil Zard´gor, velitel rudé legie, bylo krvavé běsnění zastaveno. Zard´gorovi se podařilo Drongyra srazit na zem, avšak nezabil ho, nabídl mu život výměnou za okamžitý odchod Dorelgonských zpět do jejich země. Ork souhlasil a vydal rozkaz k ústupu. Tím skončila první válka z Dorelgonem.
     Strážci Atlantey
Unikátní kombinace Scifi a Fantasy se spoustou akce. Příběhy obyčejných i neobyčejných hrdinů ze světa Atlantey www.atlantey.cz Maks B.
Maks B.

Útržky z Historie

Strážci Atlantey - Stručná historie

 (Přijímací práce kadeta Archiváře Strážců)

Když se skupina šesti bojovníků, pod velením Jozekaye a Maerta, probojovala do paláce démona Nejvyššího, uvítal je slovy: "Co je to za chátru?" "Jsme Strážci Atlantey," promluvil Jozekay, "přišli jsme ukončit tvou tyranii!" Tak vznikli Strážci Atlantey, gilda, která měla bojovat proti zlu a bezpráví. Po válce a odchodu povznesených, v čase chaosu a vzniku nových říší, se stala symbolem naděje a spravedlnosti. Usídlili se na jihovýchodním cípu Yrandeya v Oblačné pevnosti a zůstali zde i po tom, co se z bývalého obřího města povznesených stala Pustina. Pořád ovšem byli jen malou skupinou čítající méně než padesát členů. Tak uběhlo sto let. Sto let během nichž se zformovali jednotlivé říše a království, doba růstu. První společné setkání jejich představitelů však dopadlo katastrofálně. Válka byla na spadnutí, zdálo se, že nastane doba temna. Na poslední chvíli se do složité situace vložili Strážci Atlantey. Odhalili obří spiknutí napříč celou Atlantey. Bratrstvo Stínu, organizace, která se snažila rozeštvat říše, dohnat je k válce, aby pak mohli svrhnout jejich vládce a samy se chopit vlády. Strážci Atlantey využili svou slávu a rozšířili své řady, jejich popularita rostla a žádná říše si nedovolila zpochybňovat jejich vůli. Alespoň ne oficiálně. Během téměř tří století slavila gilda mnoho úspěchů a rozrostla se téměř na tři tisíce členů. Tři sta osmdesát devět let po odchodu povznesených přišla nejtěžší zkouška. Démoni z hnízda Aolghé zničili město Perla severu, při jehož obraně zahynul Jozekay. Poté se vydali nejkratší cestou k Oblačné pevnosti, kde se střetli s armádou Strážců Atlantey. Několikadenní krvavá bitva sice skončila pro gildu vítězstvím, avšak většina členů padla. Samotná pevnost byla útokem natolik poškozena, že se Maert s radou Strážců rozhodli ji opustit. Nové sídlo pak zbudovali v údolí Perly severu, na úpatí kaňonu, vedoucího do pustiny. Nová pevnost byla pojmenována Sarnestal.
Historie Azdeirie Stručná historie pro výuku Azdeiriánských dětí Za časů, kdy Povznesení žili mezi námi se skupina nespokojených, pod vedením elfského mága Ylaziora, rozhodla odejít z Yrandeya. Nechtěli již žít pod dohledem povznesených, opustili tedy město a vydali se na dlouhou pouť daleko na jih až k vodám zapomnění. Zde na ně čekala povznesená Azdeiri, která je měla přimět k návratu. Ylazior ji nakonec přesvědčil, aby je nechala odejít. Azdeiri rozestoupila vodu a vzniklou stezkou přešli všichni do nové země. Na její počest ji nazvali Azdeiria. Prozkoumali tuto novou zemi plnou hustých lesů, vysokých hor, malebných údolí a jezer propojených řekou, pojmenovanou po Ylaziorově sestře Meathargo. uprostřed této země, na velké stolové hoře pak vybudovali hlavní město, kterému dali jméno po vládci povznesených Kirteirosovi. Žili zde pospolu lidé, trpaslíci i elfové. Časem jim však hora začala být malá. Elfům scházel les a tak jich, ještě než povznesení opustili Atlantey, většina odešla na jih do soumračného lesa. Zde založili město Tarezanq. Nedlouho po elfech zatoužili i trpaslíci po vlastním, podzemním městě. Odešli tedy na jihovýchod k Velké hoře, kde vybudovali Khal fatreog. Lidé zase založili Bránu Azdeirie, velký přístav na severu země. Sám Ylazior vybudoval napůl cesty mezi Kirteirosem a Bránou Azdeirie školu magie pojmenovanou poté co zemřel po něm. V dobách po odchodu Povznesených začali trpaslíci prozkoumávat okraj bílých hor, tvořící východní hranici Azdeirie. Jak postupovali, objevili údolí v němž se nacházeli ruiny prastarých budov a kaňon vedoucí dál na jich. Nazvali ho východní bránou a u jeho ústí postavili pevnost Khal hiolrad. Jak se zpráva o kaňonu rozšířila, pokoušeli se dobrodruzi z celé země proniknout stále dál na východ. Kaňon byl plný podivných a nebezpečných tvorů, bazilišků, stínových draků a přerostlých pavoukovců, avšak touha po bohatství a poznání nakonec zvítězila. Skupina dobrodruhů pronikla až na druhou stranu hor. Zde nalezli obří, prastaré, rozbořené město, Dorelgon. Na jeho prozkoumání už ovšem nedostali čas. Byli přepadeni šedými orky. Ti když se dozvěděli o zemi na druhé straně hor, rozezněli své válečné bubny a vrhli se na Azdeirii. Dobyli Khal hiolrad, podařilo se jim vytlačit Azdeiriánce až k hlavnímu městu. Tam se však karta obrátila, na pomoc přišli barbarští válečníci ze Serahu a Ralszsekové, Sauři obývající západní pláže Azdeirie. Společně orky zatlačili zpět do Dorelgonu. Khal hiolrad, byl ale vypleněn a zničen orky. Azdeiriánská nejvyšší rada nakonec rozhodla, že místo obnovení pevnosti zničí cestu, kterou přišli orkové. Trpasličí střelmistři pak s pomocí Ylaziorských mágů odstřelili jeden z horských štítů, který se zřítil do kaňonu. Na ostrově na západní straně údolí byl vybudován Nový opevněný Wiros.
Historie Orků Legenda Dorelgonských Zasvěcených   Atlantey v dávných dobách patřila dvěma druhům, Trollům a Orkům. Zpočátku měli navrch trollové, byli mnohem větší a silnější. Jejich civilizace byla primitivní plná násilí a uctívání přírodních bohů, orky používali jako své otroky. Tisíc let trvala tato civilizace, zatímco trollové zakrněli ve svých honosných sídlech, orkové se stali silnější, rychlejší, chytřejší. Bylo jen otázkou času, než dojde k povstání. Několik pokusů se trollům podařilo potlačit, ale orkové se nevzdávali. Došlo ke krvavé válce na jejímž konci se role obrátili. Orkové ovládli Atlantey a přeživší trollové se stali otroky. Civilizace orků vzkvétala, povstali tři říše. Dorelský svaz, Teišrach a Niturianská říše rudých orků. Tři rasy, stejní a přesto tak odlišní. Teišrachští orkové žili v souladu s okolní přírodou, používali jednoduchou magii, Dorelgon s převahou šedých orků se stal centrem vědeckého pokroku a moderních technologií, Nituria se proměnila v despotickou říši, s tvrdou a nelítostnou vládou, bylo tak jen otázkou času, než dojde ke sporům a válce. Dorelgon, hlavní město Dorelského svazu, bylo největším městem orků. Jeho impozantní obranné věže se tyčili do oblak jako připomínka neustálého napětí mezi říšemi. Dorel byl nejmenší říší, ale jeho technická převaha dorovnávala síly. Jejich stroje brázdili moře i oblohu. Dorelané ovšem neprahli po válce. Stejně tak jejich severní soused Teišrach. Zdejší orkové žili v malých osadách v souladu s přírodou. Dorel a Teišrach žili v míru a vzájemné pomoci. Nituranská říše rudých orků byla daleko za mořem. Jejich kontinent byl velký jako Dorel a Teišrach dohromady. Rudí byli divokou bojovnou rasou věřící ve svou vlastní nadřazenost. Díky síti špiónů a několika zrádcům se jim podařilo získat plány Dorelských létajících strojů. Postavili obří armádu a napadli Teišrach. Dorelané však přispěchali na pomoc. Tak vypukla válka trvající desítky let. Válečná mašinérie převálcovala ty co volali po jejím  ukončení. Krátce po začátku války se nad Dorelgonem, hlavním městem Dorelského svazu objevila podivná létající loď. Dorelané jí sestřelili v domnění, že jde o Nituriany. Teprve když našli v horách její vrak, pochopili, že před sebou mají návštěvníka z jiného světa. Jediným živým na palubě byl podivný tvor jménem Nekros, který spal v sarkofágu. Válečná rada přikázala vědcům loď prozkoumat a využít vše co bude možné k poražení Niturianů a Nekrose nechat prozatím v hibernaci. Díky lodi Dorelané zdokonalili všechny své technologie. Objevili portály, golemy, nové, rychlejší létající stroje. Bohužel Nituriané se postupně také dostali k novým technologiím. Válka se tak protáhla na desítky let. Dorel a Teišrach sice nakonec zatlačili rudé zpět na jejich území, ale dál pokračovali s cílem zlikvidovat Niturany. Dorelští vědci v honbě za dokonalou zbraní objevili v Nekrosově lodi virus, který jim měl zajistit vítězství. Kor'boilan se však choval jinak než čekali. Nejen že živé měnil v nemrtvé stvůry, dokonce oživoval i mrtvé. Tito nemrtví měli jediný cíl, zabití živých. Dorel padl jako první. Teišrach také neodolal. Jen několik tisíc orků včas opustilo obě země. Nový domov našli ve zničené Nituranské říši. Tehdy se objevil Gorn, živoucí Bůh, který sjednotil všechny orky pod praporem Nové Niturie. Jak čas plynul, příběh tří říší se stal polozapomenutou legendou. Kněží nového boha, Gorna, pečlivě vymazávali minulost z paměti orků, stejně jako jim vštípili zákaz všech pokročilých technologií. Nová říše zbudovaná na Niturii byla jedinou společnou říší tří ras orků pod vládou kněžích boha Gorna. Přesto se našlo několik odvážných z Dorelgonu a Teišrahu, kteří tajně spřádali plány na návrat do své domoviny. Jen díky jim a jejich odvaze, přežil i tento příběh.
Válka s Dorelgonem

Krátká esej z Archivu Kirteiroszké knihovny

"V dobách války, kdy naděje skomírá, mnozí odhalí

svou pravou tvář, zbabělci i hrdinové."

generál Velogur  - Bitva o Kirteiros

Když Dorelgonská horda zaútočila na Azdeirii, zastihla její obyvatele nepřipravené na válku. Celé vesnice a města prchali na stolovou horu pod ochranu Kirteirosu, hlavního města Azdeirie. Jediná cesta na horu vedla právě skrz toto město, chráněné dvěma pevnostmi, střežícími přírodní most ze sousední hory. Mág Raghator ihned po prvních zprávách o invazi odjel za sultánem Serahu, aby ho požádal o pomoc. Mezitím obránci pod velením generála Velogura bojovali o každý kousek země, Léčitelka Cyrtyra a její žáci se je snažili udržet naživu. Horda však měla velkou přesilu. Orkové, Koboldi a Trolové zatlačovali obránce ke Kirteirosu. Na západních plážích Azdeirie žili Ralszsekové, modří sauři. Ač žili v míru s Azdeiriánci, přesto vedli několik sporů, převážně o území kolem pláží. Když se lord Swarogon, tou dobou na diplomatické návštěvě u Ralszseků, dozvěděl o invazi hordy, neváhal ani minutu a požádal saury a vojenskou pomoc. K jeho velkému překvapení, Ralszsekové neměli žádné podmínky a okamžitě povolali do boje svá komanda. Tak se stalo, že šestý den obléhaní Kirteirosu byl zároveň poslední. Krátce po poledni na tábor hordy zaútočili dvě Serahské legie ze severu a když se překvapení dobyvatelé stihli zformovat k obraně, vpadli na ně z jihu Sauří komanda. Generál Velogur sledující vývoj situace z věží Kirteirosu vydal rozkaz k okamžitému útoku a sám se vydal v jeho čele aby tak podpořil nečekané spojence. Tím podkopal morálku orků. Napadení západní strany tábora bylo poslední kapkou. Horda se dala na překotný ústup na východ. Nedaleko Mostu se válečnému lordovy orků podařilo zformovat jednotky a postavil se spojené armádě Azdeirie, Ralszseků a Serahu. Lítá řež však netrvala dlouho. Velogur s Raghátorem se pod ochranou Cyrtyriny mocné léčivé magie probojovali až k samotnému pánu válek a podařilo se jim ho zabít. Uťatá hlava velitele vzala orkům všechnu chuť k boji. V hrůze prchali zpět do Dorelgonu. Velitel Serahských legií se i přes protesty generála Velogura vydal po jejich stopách a bez milosti vraždil opozdilce. Teprve v údolí Wiros se úprk zastavil. Zdejšímu ležení velel Drongyr rudooký, který ač nesouhlasil z válečným tažením, nehodlal přihlížet masakru rozpoutanému Serahskými bojovníky. Dvě serahské legie proti sedmi stům orků a koboldů. Bitva v údolí Wiros byla nakonec tím nejkrvavějším konfliktem z celého tažení. Na obou stranách bylo mnoho padlých. Teprve když Serahský velitel zemřel Drongyrovou rukou a na jeho místo nastoupil Zard´gor, velitel rudé legie, bylo krvavé běsnění zastaveno. Zard´gorovi se podařilo Drongyra srazit na zem, avšak nezabil ho, nabídl mu život výměnou za okamžitý odchod Dorelgonských zpět do jejich země. Ork souhlasil a vydal rozkaz k ústupu. Tím skončila první válka z Dorelgonem.
      Strážci Atlantey