© Maks B.
Útržky z Historie
Strážci Atlantey - Stručná historie
(Přijímací práce kadeta Archiváře Strážců)
Když se skupina šesti bojovníků, pod velením
Jozekaye a Maerta, probojovala do paláce démona
Nejvyššího, uvítal je slovy:
"Co je to za chátru?"
"Jsme Strážci Atlantey," promluvil Jozekay,
"přišli jsme ukončit tvou tyranii!"
Tak vznikli Strážci Atlantey, gilda, která měla
bojovat proti zlu a bezpráví. Po válce a odchodu
povznesených, v čase chaosu a vzniku nových říší, se
stala symbolem naděje a spravedlnosti. Usídlili se na
jihovýchodním cípu Yrandeya v Oblačné pevnosti a
zůstali zde i po tom, co se z bývalého obřího města
povznesených stala Pustina. Pořád ovšem byli jen
malou skupinou čítající méně než padesát členů.
Tak uběhlo sto let. Sto let během nichž se zformovali
jednotlivé říše a království, doba růstu. První
společné setkání jejich představitelů však dopadlo
katastrofálně. Válka byla na spadnutí, zdálo se, že
nastane doba temna.
Na poslední chvíli se do složité situace vložili
Strážci Atlantey. Odhalili obří spiknutí napříč celou
Atlantey. Bratrstvo Stínu, organizace, která se snažila
rozeštvat říše, dohnat je k válce, aby pak mohli
svrhnout jejich vládce a samy se chopit vlády.
Strážci Atlantey využili svou slávu a rozšířili své řady,
jejich popularita rostla a žádná říše si nedovolila
zpochybňovat jejich vůli. Alespoň ne oficiálně.
Během téměř tří století slavila gilda mnoho úspěchů
a rozrostla se téměř na tři tisíce členů. Tři sta
osmdesát devět let po odchodu povznesených přišla
nejtěžší zkouška. Démoni z hnízda Aolghé zničili
město Perla severu, při jehož obraně zahynul
Jozekay. Poté se vydali nejkratší cestou k Oblačné
pevnosti, kde se střetli s armádou Strážců Atlantey.
Několikadenní krvavá bitva sice skončila pro gildu
vítězstvím, avšak většina členů padla. Samotná
pevnost byla útokem natolik poškozena, že se Maert
s radou Strážců rozhodli ji opustit. Nové sídlo pak
zbudovali v údolí Perly severu, na úpatí kaňonu,
vedoucího do pustiny. Nová pevnost byla
pojmenována Sarnestal.
Historie Azdeirie
Stručná historie pro výuku Azdeiriánských dětí
Za časů, kdy Povznesení žili mezi námi se
skupina nespokojených, pod vedením elfského mága
Ylaziora, rozhodla odejít z Yrandeya. Nechtěli již žít
pod dohledem povznesených, opustili tedy město a
vydali se na dlouhou pouť daleko na jih až k vodám
zapomnění. Zde na ně čekala povznesená Azdeiri,
která je měla přimět k návratu. Ylazior ji nakonec
přesvědčil, aby je nechala odejít. Azdeiri rozestoupila
vodu a vzniklou stezkou přešli všichni do nové země.
Na její počest ji nazvali Azdeiria. Prozkoumali tuto
novou zemi plnou hustých lesů, vysokých hor,
malebných údolí a jezer propojených řekou,
pojmenovanou po Ylaziorově sestře Meathargo.
uprostřed této země, na velké stolové hoře pak
vybudovali hlavní město, kterému dali jméno po
vládci povznesených Kirteirosovi. Žili zde pospolu
lidé, trpaslíci i elfové. Časem jim však hora začala být
malá. Elfům scházel les a tak jich, ještě než
povznesení opustili Atlantey, většina odešla na jih do
soumračného lesa. Zde založili město Tarezanq.
Nedlouho po elfech zatoužili i trpaslíci po vlastním,
podzemním městě. Odešli tedy na jihovýchod k Velké
hoře, kde vybudovali Khal fatreog. Lidé zase založili
Bránu Azdeirie, velký přístav na severu země. Sám
Ylazior vybudoval napůl cesty mezi Kirteirosem a
Bránou Azdeirie školu magie pojmenovanou poté co
zemřel po něm.
V dobách po odchodu Povznesených začali
trpaslíci prozkoumávat okraj bílých hor, tvořící
východní hranici Azdeirie. Jak postupovali, objevili
údolí v němž se nacházeli ruiny prastarých budov a
kaňon vedoucí dál na jich. Nazvali ho východní
bránou a u jeho ústí postavili pevnost Khal hiolrad.
Jak se zpráva o kaňonu rozšířila, pokoušeli se
dobrodruzi z celé země proniknout stále dál na
východ. Kaňon byl plný podivných a nebezpečných
tvorů, bazilišků, stínových draků a přerostlých
pavoukovců, avšak touha po bohatství a poznání
nakonec zvítězila. Skupina dobrodruhů pronikla až
na druhou stranu hor. Zde nalezli obří, prastaré,
rozbořené město, Dorelgon.
Na jeho prozkoumání už ovšem nedostali čas.
Byli přepadeni šedými orky. Ti když se dozvěděli o
zemi na druhé straně hor, rozezněli své válečné
bubny a vrhli se na Azdeirii. Dobyli Khal hiolrad,
podařilo se jim vytlačit Azdeiriánce až k hlavnímu
městu. Tam se však karta obrátila, na pomoc přišli
barbarští válečníci ze Serahu a Ralszsekové, Sauři
obývající západní pláže Azdeirie. Společně orky
zatlačili zpět do Dorelgonu. Khal hiolrad, byl ale
vypleněn a zničen orky. Azdeiriánská nejvyšší rada
nakonec rozhodla, že místo obnovení pevnosti zničí
cestu, kterou přišli orkové. Trpasličí střelmistři pak s
pomocí Ylaziorských mágů odstřelili jeden z horských
štítů, který se zřítil do kaňonu. Na ostrově na
západní straně údolí byl vybudován Nový opevněný
Wiros.
Historie Orků
Legenda Dorelgonských Zasvěcených
Atlantey v dávných dobách patřila dvěma
druhům, Trollům a Orkům. Zpočátku měli navrch
trollové, byli mnohem větší a silnější. Jejich
civilizace byla primitivní plná násilí a uctívání
přírodních bohů, orky používali jako své otroky.
Tisíc let trvala tato civilizace, zatímco trollové
zakrněli ve svých honosných sídlech, orkové se
stali silnější, rychlejší, chytřejší. Bylo jen otázkou
času, než dojde k povstání. Několik pokusů se
trollům podařilo potlačit, ale orkové se
nevzdávali. Došlo ke krvavé válce na jejímž konci
se role obrátili. Orkové ovládli Atlantey a přeživší
trollové se stali otroky.
Civilizace orků vzkvétala, povstali tři říše.
Dorelský svaz, Teišrach a Niturianská říše rudých
orků. Tři rasy, stejní a přesto tak odlišní.
Teišrachští orkové žili v souladu s okolní
přírodou, používali jednoduchou magii, Dorelgon
s převahou šedých orků se stal centrem
vědeckého pokroku a moderních technologií,
Nituria se proměnila v despotickou říši, s tvrdou
a nelítostnou vládou, bylo tak jen otázkou času,
než dojde ke sporům a válce.
Dorelgon, hlavní město Dorelského svazu,
bylo největším městem orků. Jeho impozantní
obranné věže se tyčili do oblak jako připomínka
neustálého napětí mezi říšemi. Dorel byl
nejmenší říší, ale jeho technická převaha
dorovnávala síly. Jejich stroje brázdili moře i
oblohu. Dorelané ovšem neprahli po válce. Stejně
tak jejich severní soused Teišrach. Zdejší orkové
žili v malých osadách v souladu s přírodou. Dorel
a Teišrach žili v míru a vzájemné pomoci.
Nituranská říše rudých orků byla daleko za
mořem. Jejich kontinent byl velký jako Dorel a
Teišrach dohromady. Rudí byli divokou bojovnou
rasou věřící ve svou vlastní nadřazenost. Díky síti
špiónů a několika zrádcům se jim podařilo získat
plány Dorelských létajících strojů. Postavili obří
armádu a napadli Teišrach. Dorelané však
přispěchali na pomoc.
Tak vypukla válka trvající desítky let.
Válečná mašinérie převálcovala ty co volali po
jejím ukončení.
Krátce po začátku války se nad
Dorelgonem, hlavním městem Dorelského svazu
objevila podivná létající loď. Dorelané jí sestřelili
v domnění, že jde o Nituriany. Teprve když našli v
horách její vrak, pochopili, že před sebou mají
návštěvníka z jiného světa. Jediným živým na
palubě byl podivný tvor jménem Nekros, který
spal v sarkofágu. Válečná rada přikázala vědcům
loď prozkoumat a využít vše co bude možné k
poražení Niturianů a Nekrose nechat prozatím v
hibernaci.
Díky lodi Dorelané zdokonalili všechny své
technologie. Objevili portály, golemy, nové,
rychlejší létající stroje. Bohužel Nituriané se
postupně také dostali k novým technologiím.
Válka se tak protáhla na desítky let. Dorel a
Teišrach sice nakonec zatlačili rudé zpět na jejich
území, ale dál pokračovali s cílem zlikvidovat
Niturany.
Dorelští vědci v honbě za dokonalou zbraní
objevili v Nekrosově lodi virus, který jim měl
zajistit vítězství. Kor'boilan se však choval jinak
než čekali. Nejen že živé měnil v nemrtvé stvůry,
dokonce oživoval i mrtvé. Tito nemrtví měli
jediný cíl, zabití živých. Dorel padl jako první.
Teišrach také neodolal. Jen několik tisíc orků včas
opustilo obě země. Nový domov našli ve zničené
Nituranské říši.
Tehdy se objevil Gorn, živoucí Bůh, který
sjednotil všechny orky pod praporem Nové
Niturie. Jak čas plynul, příběh tří říší se stal
polozapomenutou legendou. Kněží nového boha,
Gorna, pečlivě vymazávali minulost z paměti
orků, stejně jako jim vštípili zákaz všech
pokročilých technologií. Nová říše zbudovaná na
Niturii byla jedinou společnou říší tří ras orků
pod vládou kněžích boha Gorna.
Přesto se našlo několik odvážných z
Dorelgonu a Teišrahu, kteří tajně spřádali plány
na návrat do své domoviny. Jen díky jim a jejich
odvaze, přežil i tento příběh.
Válka s Dorelgonem
Krátká esej z Archivu Kirteiroszké knihovny
"V dobách války, kdy naděje skomírá, mnozí odhalí
svou pravou tvář, zbabělci i hrdinové."
generál Velogur - Bitva o Kirteiros
Když Dorelgonská horda zaútočila na
Azdeirii, zastihla její obyvatele nepřipravené na
válku. Celé vesnice a města prchali na stolovou
horu pod ochranu Kirteirosu, hlavního města
Azdeirie. Jediná cesta na horu vedla právě skrz
toto město, chráněné dvěma pevnostmi,
střežícími přírodní most ze sousední hory.
Mág Raghator ihned po prvních zprávách o
invazi odjel za sultánem Serahu, aby ho požádal o
pomoc. Mezitím obránci pod velením generála
Velogura bojovali o každý kousek země, Léčitelka
Cyrtyra a její žáci se je snažili udržet naživu.
Horda však měla velkou přesilu. Orkové, Koboldi
a Trolové zatlačovali obránce ke Kirteirosu.
Na západních plážích Azdeirie žili Ralszsekové,
modří sauři. Ač žili v míru s Azdeiriánci, přesto
vedli několik sporů, převážně o území kolem
pláží. Když se lord Swarogon, tou dobou na
diplomatické návštěvě u Ralszseků, dozvěděl o
invazi hordy, neváhal ani minutu a požádal saury
a vojenskou pomoc. K jeho velkému překvapení,
Ralszsekové neměli žádné podmínky a okamžitě
povolali do boje svá komanda.
Tak se stalo, že šestý den obléhaní
Kirteirosu byl zároveň poslední. Krátce po poledni
na tábor hordy zaútočili dvě Serahské legie ze
severu a když se překvapení dobyvatelé stihli
zformovat k obraně, vpadli na ně z jihu Sauří
komanda. Generál Velogur sledující vývoj situace
z věží Kirteirosu vydal rozkaz k okamžitému
útoku a sám se vydal v jeho čele aby tak podpořil
nečekané spojence.
Tím podkopal morálku orků. Napadení
západní strany tábora bylo poslední kapkou.
Horda se dala na překotný ústup na východ.
Nedaleko Mostu se válečnému lordovy orků
podařilo zformovat jednotky a postavil se
spojené armádě Azdeirie, Ralszseků a Serahu.
Lítá řež však netrvala dlouho. Velogur s
Raghátorem se pod ochranou Cyrtyriny mocné
léčivé magie probojovali až k samotnému pánu
válek a podařilo se jim ho zabít. Uťatá hlava
velitele vzala orkům všechnu chuť k boji. V hrůze
prchali zpět do Dorelgonu. Velitel Serahských
legií se i přes protesty generála Velogura vydal po
jejich stopách a bez milosti vraždil opozdilce.
Teprve v údolí Wiros se úprk zastavil. Zdejšímu
ležení velel Drongyr rudooký, který ač
nesouhlasil z válečným tažením, nehodlal
přihlížet masakru rozpoutanému Serahskými
bojovníky. Dvě serahské legie proti sedmi stům
orků a koboldů. Bitva v údolí Wiros byla nakonec
tím nejkrvavějším konfliktem z celého tažení. Na
obou stranách bylo mnoho padlých. Teprve když
Serahský velitel zemřel Drongyrovou rukou a na
jeho místo nastoupil Zard´gor, velitel rudé legie,
bylo krvavé běsnění zastaveno.
Zard´gorovi se podařilo Drongyra srazit na
zem, avšak nezabil ho, nabídl mu život výměnou
za okamžitý odchod Dorelgonských zpět do jejich
země. Ork souhlasil a vydal rozkaz k ústupu. Tím
skončila první válka z Dorelgonem.
Strážci Atlantey