24.3. 389 Maert stál nedaleko domu, ve kterém žil posledních několik let. Sledoval oblohu, na níž vévodila Atlantey, velká modrá koule s reliéfem jemu dobře známého kontinentu. Slunce brzy zapadne a Atlantey se stane nejzářivějším objektem na obloze. Maert přemýšlel o svém dlouhém životě. O událostech, kterým předcházely jeho snové vize. Ano, vídával  ve svých snech události, které měly teprve přijít. Ovšem stejně jako nedokázal ovlivnit co uvidí, nemohl ani změnit, co se má stát. Tedy ne, že by to nedokázal. Jednou změnil co viděl, avšak cena za tuto změnu byla obrovská a nakonec stejně nezměnila výsledek. „Ano, budoucnost se změnit dá, ale osud si nakonec stejně najde cestu,“ pomyslel si smutně. V dálce se objevila zvětšující se tečka plující oblohou, brzy dostala kontury velkého zeleného draga. QulticIPA jak se drago jmenoval, byl jedním z nejmladších dragů Nergalu. I přesto jeho věk dosahoval několik stovek tisíc let. Dragů bylo na Nergalu celkem třináct. Většinu života spali v podzemí. Silou svých myslí udržovali křehkou rovnováhu planety, která byla z velké části pustinou. Za všech okolností se řídili Kodexem, který pro ně byl víc než zákon. I přes svou uzavřenost kdysi přijali Aolghé a její hnízdo, když prchali před hrůzovládou Nejvyššího. Dovolili jí zde založit hnízdo. Vycházeli spolu stovky let, až před lety banální spor hrozil vyvoláním války. Tehdy byli požádání Strážci Atlantey o urovnání vztahů. QulticIPA byl vybrán dragy jako společník Strážců při jednání. Královna Aolghé přidělila Kirshu, mladou princeznu démonů. Maert s nimi měl probrat podrobnosti a zajistit hladký průběh jednání. Ti tři se velmi sblížili a stali se z nich dobří přátelé. Po té co Maert s bratrem Jozekayem vyjednal mír mezi Dragy a Démony, vzal Kirshu na Atlantey. Stali se nerozlučnou dvojkou. společně procestovali Atlantey. Teprve o mnoho let později se usadili zde na Nergalu, kde se svolením Aolghé založili rodinu. Doba štěstí, klidu a míru. Jenže nic netrvá věčně, příliš mnoho zla se ukrývá ve stínech a čeká na svou příležitost. QulticIPA přistál nedaleko Maerta a pomalu se posunul blíž. „Děkuji, že jsi dorazil tak rychle příteli,“ usmál se smutně Maert. „No znělo to dost naléhavě.“ „Vezmeš mého syna na výlet k portálu.“ „Na výlet?“ Podivil se drago. „Ano, počkej tam prosím na mne. Pokud nedorazím do svítání, odnes ho Jozekayovi na Atlantey.“ „Asi mi neřekneš co se děje,“ posmutněl QulticIPA. „Pokud dorazím, tak ano, ale teď nemohu. Omlouvám se.“ „To je v pořádku.“ Celá konverzace probíhala v naprostém tichu. Dragové se dorozumívali telepaticky. QulticIPA si lehl a nechal si na záda upevnit velký koš s Maertovým spícím synem. Normálně by se nejspíš probudil, ale Maert neponechal nic náhodě a do večerního mléka mu přimíchal lektvar spánku. Dělal to nerad, ale byl přesvědčen, že jinak to nejde. QulticIPA odletěl. Maert vešel dovnitř, sedl si do křesla proti hlavnímu vchodu. Teď už mohl jen čekat. Čekal a pokračoval ve vzpomínkách na svůj život s Kirshou. Na boje, které spolu vybojovali ve jménu Strážců. Na spoustu těch malých něžných chvilek, smíchu a lásky. I na den, kdy se rozhodli založit rodinu. Uklidit se na Nergal, byl vlastně nápad Jozekaye. Věděl, že bratr by jinak nedokázal stát stranou. Stále by pomáhal Strážcům v boji proti zlu. Nakonec to bylo to nejlepší rozhodnutí jaké mohli s Kirshou udělat. Až do teď. Návštěva jeho bratra, několik dnů nazpět, byla předzvěstí konce. Maert to věděl, zoufale hledal odpovědi. Jenže jeho jasnozřivost měla své limity. Teprve když přišel posel od Aolghé. Královna žádala Kirshu, aby jí navštívila v hnízdě. Tehdy Maert najednou věděl co přijde. Jenže bylo pozdě pokusit se cokoliv změnit. Pokoušel se Kirshe její návštěvu hnízda rozmluvit. I když mu bylo jasné, že se mu to nepodaří. Alespoň se pokusil zachránit syna. Venku se rychle setmělo, temnota padla rychle a s ní se ozvali tiché zvuky kroků. Kdosi obklíčil budovu, ale nic víc se nedělo. Čekání. Nekonečně dlouhé. Maert nenáviděl čekání. Bezmocné poslouchání zvuků noci. Vzpomínání na minulost… * Rok po jejich odchodu na Atlantey byli stále jen přátelé. Maert samozřejmě věděl, viděl ve svých vizích Kirshu jako svou ženu. Viděl i jejich syna, dům na břehu malého jezera. Změna přišla v Azdeirii, v městě s názvem Hvězda jihu. Město bylo vlastně jedno velké překladiště. Z jihu sem připlouvali velké lodě, lovící ryby v jižním moři. Ze západu proudilo velké množství ovoce a zeleniny z farem, rozkládajících se na velké, úrodné pláni. Menší lodě pak tyto suroviny přepravovali po řece do Kirteirosu. Díky prakticky neutichajícímu severozápadnímu větru cesta zabrala jen pár dnů. Maert s Kirshou se však nepřišli kvůli obchodu, ale na žádost Raghatora, tehdy čerstvě zvoleného velitele Gildy Ochránci světla. Někdo, nebo něco tu vraždilo po nocích muže. Několik strážných, námořníků, dokonce i jeden vážený obchodník. Gilda sama přišla o pět členů. Kteří se pokoušeli událost vyšetřit. Dvojice se tedy ubytovala v hostinci na rozhraní přístavu a vnitřního města. Přes den spali a v noci procházeli město. Prvních několik nocí se nic nedělo. Jakoby vrah věděl, že ho hledají. Pátou noc krátce po půlnoci proťal ticho noci vyděšený ženský jekot. Maert s Kirshou rychle běželi ve směru křiku. Náhle se z postranní uličky vyřítila vyděšená trpaslice. V patách za ní stín nejméně třikrát vyšší než ona. Žena měla neuvěřitelné stěstí, že tvor při zatáčení z uličky uklouzl po mazlavé páchnoucí hromádce, které tu nejspíš zanechalo nějaké zvíře z nedalekých jatek. Téměř současně tasili oba meče a vrhli se na tvora. V ten okamžik se z poza mraků vynořila planeta Nergal a osvětlila uličku mdlým světlem. Maert okamžitě poznal samici ledového trola. Kirsha mezitím zaútočila svým mečem. Modrá hora svalů překvapivě rychle uhnula a přešla do protiútoku. Kirsha se však také vyhnula útoku. Mezitím Maert sekl proti paži Trolí samice. Ta nestihla uskočit včas a zbrań jí uťala končetinu. Řev, který tvor vzápětí vydal omráčil všechny v okruhu několika metrů. Maert se probudil o hodinu později. Ležel připoután na zádech uprostřed nějakého skladiště, jen slabě osvětleného jedinou loučí. Opodál zahlédl dvě trolí samice. O něčem se dohadovali. Soustředil svou mysl. Dohadovali se o něm chtěli… Maert si šokovaně uvědomil, že měl posloužit  k oplodnění jedné ze samic a po té samozřejmě jako večeře. Už nehodlal čekat ani sekundu. Rozhlédl se kolem. Jeho meč ležel nedaleko. Dostatečně blízko na jeho magické schopnosti. Meč ovládaný jeho myslí, přeťal jedním tahem provazy, které ho drželi u země. Překvapené samice pohlédli jeho směrem. Právě v ten okamžik se dveře za nimi rozlétli na tisíc kousků v ohlušujícím výbuchu. Současně s tím dovnitř vpadla Kirsha s tasenými meči a zuřivě se vrhla na obě vyděšené samice. Ty se prakticky nezmohly na žádný odpor. Dívka je několika přesnými seky zbavila života. Pak rychle doběhla k Maertovy. „Lásko jsi v pořádku?“ To bylo poprvé co použila to slovo…. * Maert rychle zaplašil vzpomínky, když uslyšel sílící syčení. „Ohnivá koule,“ blesklo mu hlavou. V příštím okamžiku dopadla velká koule žhavého magmatu na střechu a prolétla celým domem do přízemí, kde se rozprskla po místnosti. Během okamžiku byl celý dům v plamenech. Pokud by v domě někdo spal, neměl by naději přežít. Avšak Maert nespal. Magický štít, který se naučil už jako dítě, mu dovolil přežít peklo rozpoutané ohnivou koulí v domě, telekinezí vyrazil hlavní dveře, které odlétli daleko od domu. Cestou smetli jednoho z útočníků. Současně s dveřmi vylétl ven i Maert. S taseným mečem se vrhl na postavy shromážděné před domem. Stálo jich tu nejméně dvacet. Další byly rozmístěné kolem domu. Démoni... Maert je poznal, když do prvního zabořil svůj meč. Dalšímu usekl hlavu, třetího rozpůlil v pase. Byli to nižší démoni stvoření k jedinému účelu, boji. Hrozivé postavy s dvěma páry chapadlovitých končetin, na jejichž konci bylo ostří, připomínající dýku. Maert ještě několik rozťal svým mečem. Když se přiblížili ostatní, padl na koleno, udeřil dlaní o zem a poprvé od začátku boje zařval. Z jeho těla vyšlehl kruh žáru, který usmažil většinu démonů sbíhajících se k němu. Ztěžka se zvedl, rozhlédl se kolem. „Působivé,“ ozval se líbezný ženský hlas, doprovázený potleskem. Hlas, který by Maert poznal mezi tisíci dalšími. Otočil se na ženu stojící na okraji lesa. Ve tváři se mu zračil smutek.  Žena nebyla sama. Byl tam ještě další démon. „Kirsho, co jsi to provedla,“ vykřikl Maert zoufale. „Zabila jsi našeho syna.“ „Bohužel jen jeho,“ pronesla žena tvrdě. „Všichni potomci Kirteirose nakonec zemřou.“ „Taraquel, doraž ho, ať se netrápí,“ pronesl znuděně druhý démon. Kirsha tasila dýky a vyrazila proti Maertovi. Ten na nic nečekal a vyběhl jí s mečem vstříc. Jejich střetnutí bylo divoké, téměř nepostřehnutelné. Vzduchem svištěli dýky i meč. S řinčením do sebe naráželi, útok střídal útok. Odražení, úskok, útoky ze všech stran. Vše neuvěřitelně rychle. Najednou oba ztuhli. Maertův meč těsně u Kirshina krku, její dýky zase na tom jeho. „Dokonči to, zabij mě,“ zavrčela žena. „Nemohu, vždyť jsi má žena.“ „Tvá žena už není.“ „Zabij ho!“ povzbuzoval démon v pozadí. Jen tak tam stáli, koukali jeden druhému do očí. Ani Kirsha, Taraquel, jak jí oslovil démon, se nepohnula. Maert v tu chvíli netušil, co se v ní děje. Jaký vnitřní boj právě svádí. Ohnivá koule! Démon už nehodlal nečinně přihlížet. Vyslal jejich směrem ohnivou kouli. Maert pozdvihl ruku a naučeným gestem ji odhodil zpět na útočníka. Démon jen tak tak uskočil. Jeho vlastní koule mu prolétla kolem hlavy a spálila jeden z ostnů, kterých měl na hlavě dvě řady. Maert se otočil a dal se na útěk. „Jen utíkej elfíku,“ křičel za ním posměšně démon. Taraquel se konečně vzpamatovala, „ty hlupáku, běží k portálu, nesmí nám uniknout. On jediný má klíč.“ Táhlé hluboké troubení dolehlo k Maertovým uším. Nespočet nižších démonů se vrhlo po jeho stopách. Byla to štvanice. Maert proběhl lesem, z podivně kroucenými stromy, jakých rostly na Nergalu tisíce. Cestou jich několik srazil pomocí telekineze, aby tak zkomplikoval démonům pronásledování. Dragové určitě jeho vandalství neocení, ale jemu každé zdržení pronásledovatelů pomohlo. K portálu to nebylo daleko, ale lovci démonů byli zatraceně rychlí. Musel využít všechny možnosti k jejich zpomalení. Velký portál byl unikátní zařízení. Postavil ho jeden z povznesených, jeho otec Kirteiros, aby mohl rychle cestovat mezi Atlantey a Nergalem. Maert si pamatoval, jak otec často Nergalské dragy navštěvoval. On sám byl na Nergalu vždy vítán.  S pomocí telepatie se spojil s QulticIPA, který tam na něj čekal. Naštěstí, nebo spíše díky své prozíravosti mu dal žezlo, kterým se dal portál aktivovat. Žezlo byl jeden ze dvou klíčů, které jim tu Kirteiros nechal před svým odchodem. Ten druhý měl jeho bratr Jozekay. „Teď je to na vás. Musíte si sami projít vývojem. Vynalézt vlastní technologie,” řekl mu otec tehdy, když odlétal s ostatními povznesenými. „QulticIPA aktivuj portál, projdi skrz. Schovej se na druhé straně. Ať se stane cokoliv zůstaň v úkrytu.“ V hlavě mu jako odpověď vyskočil obraz otevřeného portálu s výhledem na opuštěný chrám v Yrandeya. Konečně, po několika dalších minutách úprku, dorazil do údolí Calixtli, jak Dragové nazývali údolí s bránou. Portál byl otevřený. Doběhl k němu. Vyjmul aktivační žezlo, zasunuté z boku obřího monolitu. Věděl, že po vytažení žezla se portál sám uzavře za půl minuty. To bylo příliš mnoho času, démoni byli blízko. Naštěstí se dal portál vypnout i ručně. Proběhl skrz, ale to už tu byli první démoni.  Jeden z nich ho srazil dřív, než stačil stisknout symbol na deaktivaci portálu. Dvacet démonů lovců prošlo skrz následováni vyšším démonem. „Vzdej se elfe a já, Wirlax pán hnízda Aolghé, ušetřím tvůj život,“ křikl démon. Na rozdíl od čtyřnohých lovců, vyšší démon měl humanoidní formu a samozřejmě mnohem vyšší inteligenci. Lovci obklíčili Maerta, ale neútočili, jen vztekle vrčeli a čekali na rozkaz svého pána. Portál se se zasyčením uzavřel. „Ušetříš?“ Usmál se elf, „to si nemyslím.“ „Dej mi to žezlo a nechám tě jít.“ „To se nestane.“ Wirlax vyslal telepatický signál. Smečka vyskočila na Maerta, který ve stejný okamžik padl na koleno a s výkřikem udeřil dlaní o zem. Podruhé ten večer viděl Wirlax magický výbuch, ovšem poprvé to bylo pouze z dálky. Jasné světlo ho na moment oslepilo. Když záře pohasla viděl, že elf stojí na místě nezraněn, zatímco většina jeho lovců leží popálená kolem. Ti tři, kteří přežili, se na něj znovu vrhli. Vzduchem zasvištěl meč, který mu až dosud odpočíval na zádech. Stačilo několik seknutí a i tito tři se přidali ke svým mrtvým bratrům na podlaze. Přesto jeden z nich stačil Maerta poranit na noze. Wirlax to celé nehnutě sledoval. Teprve, když padl poslední lovec, zaútočil. Jako dravec se vrhl na svého nepřítele. Rozpoutal se několik minut trvající boj. Démon útočil ze všech stran, ale Maert pokaždé jeho útok hladce odrazil. Wirlax se nevzdával. Během jednoho útoku, nečekaně hodil, přímo od pasu, malou dýku. Elf jí sice hladce odrazil mečem, ale na okamžik se tak odkryl. Wirlax sekl mečem odspodu. Maert už stihl jen uskočit, špička zbraně mu přejela po stehně, přes bok, až na břicho. Látka kolem se okamžitě zbarvila krví. Démon ho ještě kopl do žeber, takže odlétl z Portálového chrámu až na kruhové náměstí, lemované polorozpadlými domy. Zde zůstal nehnutě ležet na břiše. Wirlax k němu klidně došel, připraven zasadit tomu nenáviděnému elfovi poslední ránu. Oslepen pýchou, že porazil Kirteirosova potomka, však zapomněl na obezřetnost. Maert, ač oslabený štvanicí i zraněním, zlomený zradou vlastní ženy, se přesto nehodlal vzdát. „Takhle končí potomek Kirteirose,“ uchechtl se démon a pozdvihl meč. „Leda ve snu!“ Maert se prudce otočil, z napřažené ruky vylétla sršící koule energie. Wirlax se v poslední chvíli kotoulem překulil stranou. Rychle se postavil jenže v ten okamžik ho zasáhla silná vlna energie. Démon přeletěl malé náměstí, kde zapadl do malého domku, který se na něj okamžitě zřítil. Maert ještě několik vteřin klečel s rukama napřaženýma ve směru Wirlaxova letu. Pak se ztěžka zvedl, telepaticky přivolal Draga. QulticIPA se rychle blížil, cítil, že jeho přítel je zraněný a ubývají mu síly. Ztráta krve spolu s vyčerpáním z těžkého boje udělali své. s posledních sil se vyšplhal na dragův hřbet, kde se usadil, či spíše zhroutil, vedle svého stále spícího syna. Drago okamžitě zamířil k oblačné pevnosti Strážců Atlantey. Myslí mu vířili Maertovy myšlenky. Obzvlášť jedna, čnící nad všemi ostatními. „Všichni Potomci Kirteirose zemřou!“ Možná i díky tomu si nevšiml, že jejich odlet sleduje jistý, poněkud obtloustlý ork. Ten se po krátkém váhání rozhodl zachránit zasypaného démona a předat mu žezlo, které Maertovy vypadlo během boje. * Maertovi proběhl v mysli celý život. Až najednou... stál na travnaté louce, osvětlené poledním sluncem. Ne, to nebylo slunce, uvědomil si náhle a pohlédl vzhůru. Vysoko nad ním se vznášela žhnoucí koule imitující slunce. Kousek nad ní se do všech stran rozbíhala šedomodrá kopule. Moc dobře znal toto místo. Kirteirosova tajná základna hluboko na dně moře. S Bratrem Jozekayem zde strávili prakticky celé dětství. Chvíle bezstarostného štěstí dávno před tím, než se démon Nejvyšší chopil vlády nad Yrandeya. Proč tu Maert stál? Byl snad mrtvý? Cítil podivnou směsici smutku a radosti. Stála tam elfská žena, spíše ještě dívka. Dlouhé zrzavé vlasy jí padali na ramena. Tak podobná jeho milované. „Jmenuje se Ki….“ Hlas mladého muže skončil v půlce slova. Těžce zraněný Maert upadl do bezesného komatu. * QulticIPA dopravil Maerta i se synem k jeho bratrovy Jozekayovi, společně se, vzhledem k okolnostem, rozhodli chlapce ukrýt a předstírat, že zemřel v troskách domu na Nergalu.