Údolí Wiros, orky nazývané Waelagirské, bylo východní bránou do Azdeirie. Kaňon, který začínal u severovýchodního cípu údolí se táhl skrz celé bílé hory, až k Dorelgonu, prastarému orkskému velkoměstu. Jeho ruiny objevila před lety skupinka dobrodruhů, kteří prošli skrz na východ se táhnoucí kaňon plný nebezpečných tvorů. Odměnou jim bylo mučení a smrt z rukou orků, kteří nedlouho poté napadli Azdeirii. Sice byli poraženi, ale do údolí se už téměř nikdo nevrátil. Pevnost Khal hiolrad, chránící údolí, byla zničena. Wiros i všechny farmy vyrabované a vypálené. Nový Wiros, zbudovaný na jihozápadní straně údolí, byl pevností na říčním ostrově. Žili tu hlavně vojáci a lovci. Velitelem zdejší posádky byl trpaslík Gajdrol z klanu Zlatý štít. I když se lovci a vojáci vzájemně respektovali, nevyhnuli se občas malicherným sporům, které většinou skončili hospodskou rvačkou. Gajdrol se s rváči nepáral a všechny zúčastněné strčil pod zámek, aby, jak říkal, vychladli. Vyhlášeným provokatérem podobných šarvátek byl Jaerlek potomek místních bohatých lovců. Po smrti otce zdědil slušnou sumu zlaťáků, občas tak půjčoval zoufalcům, kteří přistoupili na jeho zlodějské úroky. Aby své peníze nemusel vymáhat osobně, najímal si, už od pohledu hrdlořeza, jménem Sorboin. Ti dva dostali do problémů nejednoho neopatrného pijana, který si, omámen alkoholem, půjčil nějakou tu zlatku na útratu. Pro Gajdrola však byli hlavně osinou v zadku. Díky vlivu, který měl Jaerlek na starostu, s ním musel jednat opatrně. Jaerlekovým opakem byla Dalceya. Mladá dívka, jejíž otec byl též lovcem. Oba lovci byli staří přátelé a když Jaerlekova otce zabila smečka vlků, slíbil jim pomstu. Trvalo to více než dva roky, ale svému slibu dostál. Úspěšně zabil celou smečku, avšak sám byl vážně zraněn. Právě tehdy se na scéně objevili Jaerlek a Sorboin. Zraněnému muži pomohli a dopravili ho zpět do města, což by byl jistě záslužný čin, nebýt toho, že za svou službu požadovali od jeho dcery odměnu. Odměnu, dosti nemravnou, kterou si hodlali vybrat i přes dívčin odpor. „No tak děvče, měj uznání, zachránili jsme ti otce,“ dorážel Jaerlek. „Třeba se ti to zalíbí,“ chechtal se Sorboin. Dalceya se vysmekla Jaerlekovi a Sorboina, který se blížil zepředu nakopla do slabin. Pozvedla dlaň, nad níž se objevila malá namodralá koule. „Vypadněte prasata, nebo vás vychladím až na kost,“ zařvala. Jaerlek zbledl jako stěna. Netušil, že dívka zdědila po své babičce jisté nadání, které jí před svou smrtí, naučila ovládat. Vlastně to bylo poprvé co viděl použití magie v praxi. Vyděsilo ho to tak, že chytil svého kumpána a rychle se vytratili. Dalceya si událost v domě nechala pro sebe. Příštích několik dnů se starala o otce a když se nic nedělo, považovala vše za uzavřené. Povolila na ostražitosti. Jaerlek se Sorboinem však na svou potupu nezapomněli a hodlali se pomstít. Dočkali se krátce po sklizni. Ve městě byla spousta cizinců, kteří poslední týdny pomáhali na farmách. Nyní své vydělané zlaťáky prolévali hrdlem. Jaerlek si najal čtyři pochybné existence. V hospodě “Orčí zhouba“ jim se Sorboinem vysvětloval situaci a slíbil tučnou odměnu za pomoc s Dalceyou. „Je to jednoduché, počkáte až půjde dolů do přístavu,“ vysvětloval, „kousek od brány do horního města je skladiště. Patří mě, takže nás tam nebude nikdo vyrušovat. Zatáhneme tam tu mrchu a jistě si všichni přijdeme na svý.“ Šestice dopila a vytratila se, netušíc, že byl jejich rozhovor vyslechnut další osobou. Byl to mladý muž jménem Darog, který pomáhal na Zard´gorově farmě. Darog se přátelil s Gajdrolovým synem Bofeorem, který dorazil právě ve chvíli, kdy Jaerlekova šestice opouštěla hospodu. Mladý trpaslík, se po těžkém dni na cvičišti, těšil na pár piv a rozhovor s přítelem. Ani jednoho se mu však nedostalo. Darog ho chytil mezi dveřmi a v rychlosti mu vysvětlil co vyslechl. Bofeor samozřejmě Dalceyu znal, stejně jako Jaerlekovo skladiště, na nic nečekal a s Darogem v patách se vydal na místo. Dalceya zatím procházela kolem skladiště, v rukou zakoupenou rybu, když k ní ze stínu přiskočili dva muži. První dostal rybou přes ústa, až to mlasklo. Druhého dívka nakopla na její oblíbené nakopávací místo, mezi nohy. Pak se objevil třetí muž a udeřil jí klackem do hlavy. Dalceya se s heknutím složila k zemi. „No vidíš ty mrcho, ani to nebolelo, teda aspoň mě né,“ uchechtl se Jaerlek. O chvilku později se Dalceya probudila, přivázaná k velkému sloupu poloprázdného skladiště. Proti ní stáli Jaerlek, Sorboin a v pozadí další čtyři muži. Dívka s sebou trhla, „Pusťte mě, to vám neprojde.“ „Ale projde holčičko, to je na tom to nejlepší,“ vysmál se jí Sorboin. Jaerlek přišel blíž, přiblížil svou tvář k její, jazykem jí olízl tvář. „Nech mě ty prase!“ Místo odpovědi jí muž přejel rukou po krku až na prsa. Dívka s sebou házela, ale provaz držel pevně. „Tohle si pořádně užijeme hoši.“ Najednou se ozvala velká rána. Vrata skladiště se otevřela dokořán. Dovnitř vjel prázdný povoz, který srazil jednoho ze útočníků. „Co to sakra,“ zaklel Sorboin. Tři zbývající tasili zbraně, vzduchem zasvištěl šíp a největšímu z trojice, ozbrojenému velkou palicí střela doslova vyrazila zbraň z ruky. „Příští jde do hlavy.“ V jediném okně skladiště, které bylo vysoko nad zemí, stála postava s nataženým lukem. „Kašlu na to, nenechám se zabít kvůli nějaký couře,“ zavrčel jeden z najatých násilníků. Rychle se vydal k vratům. Druzí dva ho následovali. Čtvrtý se vyplazil z pod vozu a také se vytratil. „Zbabělci,“ Sorboin tasil dýky. Otočil se, rozhodnutý zapíchnout tu drzou holku. Z okna na něj, ani na Jaerleka nebylo vidět. Ten samozvaný ochránce s lukem jim v tom nemohl nijak zabránit. Přesto se Sorboin k bodnutí nedostal. Ze stínu za několika bednami vyrazil Bofeor s napřaženým cvičným kladivem, kterým ho vzápětí praštil přímo do nosu. Dýky mu vypadly z rukou. Měl vlastně štěstí, že šlo jen o tréninkovou zbraň. Ocelové kladivo by ho na místě zabilo. Tohle dřevěné mu pouze přerazilo nos. Jaerlek tasil meč. Ve stejný okamžik se ozvalo zasvištění šípu ukončené zásahem do dřeva. Dalceya ucítila, jak provazy povolily. Kotoulem se přetočila po zemi. Jaerlekův meč jí jen těsně minul. Sáhla po Sorboinově dýce, máchla směrem k jejímu trýzniteli. Jaerlek zařval bolestí. Levá tvář se mu zbarvila krví. Neměla v úmyslu ho zabít, kdyby ano, už by ležel na zemi s podříznutým hrdlem. Usmála se, zahodila dýku, odplivla si a beze slova odešla. Bofeor i Darog jí beze slov následovali. O hodinu později, když už trojice společně popíjela v hostinci “U Zhouby orků“, si pro ně přišel sám Gajdrol. „Jaerlek a Sorboin obvinili vás dva,“ ukázal na Bofeora a Dalceyu, „z napadení. Prý jste je zbili a pořezali.“ „Cože?“ Dalceya se vztekle postavila. „Klid,“ uklidnil jí Gajdrol, „Pojďte se mnou. Jistě se to nějak vysvětlí.“ „Veliteli, celý večer tu sedí se mnou,“ ozval se Darog. „Pak by jsi měl jít se mnou a dosvědčit to.“ Trojice se tedy vydala s Gajdrolem do kasáren, kde už se ranhojič s jehlou činil na Jaerlekově tváři.  Sorboin seděl opodál, u nosu měl zaschlou krev, pod okem se mu barvila tvář do fialova. Dalceya celou cestu přemýšlela jak se zachovat. Pokud ty dva obviní, že jí napadli, bude to její tvrzení proti jejich. Jaerlek by pak jistě neváhal podplácet a intrikovat. Kdo ví jak by to nakonec dopadlo. Proto se rozhodla vsadit vše na jednu kartu. Mrkla na Bofeora, „Teda Jaerleku, kdo tě takhle zřídil.“ „Hm pěkný,“ přidal se Bofeor, „Sorboin vypadá, že ho nakopnul nějakej valach.“ Darog mlčel, jen se tiše usmíval. Došlo mu co mají ti dva za lubem. „Jaerlek tvrdí,“ začal Gajdrol, „že jste se pokoušeli vykrást jeho skladiště. Když vás tam se Sorboinem překvapil, tak jste je prý napadli.“ „Přesně tak,“ huhlal Sorboin. „Ti dva nás takhle zřídili.“ „To není možné,“ ozval se Darog, „ti dva se mnou celý večer sedí v hostinci.“ „Ten tam byl taky,“ zaječel Jaerlek, „a tahle čubka mě chtěla podříznout.“ „Tvrdili jste, že byli dva,“ spražil ho Gajdrol. „No... já... ano na tohohle jsme zapomněli,“ koktal Jaerlek. „Zapomněli?“ zamračil se Gajdrol. Darog pohlédl na Sorboina a dostal nápad. „Veliteli mohu mít připomínku?“ „Povídej mladíku, ale ať je to k věci.“ „Víte, celé to obvinění zní pěkně hloupě, pořezaný tvrdí, že mu to způsobila tady má kamarádka.“ „Přesně tak, ta mrcha mě zohavila.“ „Vážně a čím?“ „No dýkou přece,“ zavrčel vztekle Jaerlek. „Vždyť žádnou nemá,“ kontroval Darog. „Jediný, kdo tu má dýku, je ten tvůj povedený kumpán.“ Sorboin zrudl vzteky, skoro to vypadalo, že se na Daroga vrhne. Než však stačil něco říct, přistoupil k němu Gajdrol a vytáhl mu dýku z pochvy. Samozřejmě, jak Darog předpokládal, Sorboin se s jejím očištěním nijak nezdržoval, takže na ní bylo několik kapek čerstvě zaschlé krve. „Vidíte,“ pronesl vítězoslavně Darog, „Ti dva se nejspíš ožrali, porvali a rozbili skladiště. Teď se to snaží na někoho hodit.“ „Já tě zabiju!“ Sorboin se vrhl na Daroga, ale jeho tvář zasáhla Gajdrolova pěst. Než dopadl na zem měl dvě vteřiny na přemýšlení, jestli bylo horší cvičné kladivo, nebo pěst statného trpaslíka. „Poručíku, strčte ty dva pod zámek. Zůstanou tam dva týdny, aby vychladli.“ Druhý den vstal Bofeor časně z rána. Do výcviku zbývala hodina, ale on měl v úmyslu vykonat malou návštěvu. Jaerlek a Sorboin se postavili k mřížím hned jak trpaslíka spatřili. Jaerlek se nadechoval k výhrůžce, ale k jeho překvapení ho Bofeor předběhl. „Drž hubu a poslouchej mě,“ zavrčel výhružně. „Ještě jednou se ty, ten tvůj opičák, nebo kdokoliv jiný, jen špatně podívá na Dalceyu a já osobně ti uříznu tu maličkost, co se ti houpá mezi nohama. Vám oběma!“ Podíval se Jaerlekovi do očí a ten mimoděk ucouvl. Pochopil, že Bofeor nemluví do větru. „Je ti to jasný!“ „A... a... ano,“ zakoktal vyděšeně.