Naryog – V područí Bratrstva stínu Vorlinský prales, tajemný hvozd, rozkládající se mezi Daratskou plání a Randůrem, se během let stal synonymem pro doupě zla. Bylo to díky Bratrstvu stínu. Organizaci, která se pokoušela škodit a rozvracet všechny říše Atlantey. Po té co byla většina členů Bratrstva odhalena a dopadena Strážci Atlantey, se ti co unikly stáhli právě sem do Vorlinského pralesa. Vytvořili zde síť jednoduchých táborů, propojených pomocí stezek. Všechny tábory měli kruhový půdorys opevněný jednoduchou palisádou. Uvnitř stálo několik budov a malé políčko na pěstování potravin. Uprostřed opevnění byla vždy věž velitele tábora. Každý tábor měl svůj úkol, ty nejhlouběji v lese sloužili k výcviku nových členů. Tam byli děti posílány už v pěti letech. Sirotci i dříve. V těchto táborech pro nejmenší se učili číst, psát, bojovat a především slepě následovat Bratrstvo a jeho cíle. Naryog byl napůl člověk, napůl elf s vlasy bílými jak padlý sníh. Většinu života prožil v táboře Dum. Přesto si mlhavě pamatoval, že kdysi žil jinde. Vzpomínky, nebo spíše pocity na nejútlejší dětství, které se mu občas zjevovali ve snech. Nejspíš jen díky těmto vzpomínkám, zábleskům minulosti, se zcela neoddal Bratrstvu. Myšlenka bezvýhradné poslušnosti a věrnosti mu byla cizí. Přemýšlel nad tím, co ho učili. Nelíbilo se mu, že by jednou měl ve jménu Bratrstva vraždit a okrádat nevinné. Naštěstí byl poměrně bystrý, takže své pochybnosti nikomu neříkal. Dobře si uvědomoval, že většina ostatních dětí by ho měla za zrádce. Jistě by ho ihned nahlásila učitelům. Naryog tak většinu času trávil sám. Když mu bylo třináct, nastala v jeho životě změna. V tomto věku děti odcházeli do tábora Hars. V tomto táboře začal výcvik se skutečnými zbraněmi. Odtud se po dosažení sedmnácti let odcházelo sloužit Bratrstvu. Většina dětí odcházela ke strážným, ti nadanější k zásobovačům, jak se zde vzletně říkalo zlodějům a ti nejlepší měli šanci dostat se do legendárního tábora Tal, kde se cvičili ti nejlepší zabijáci. To však bylo pro Naryoga daleko. Bylo mu čerstvých třináct a tehdy potkal Cloris. Dívka, jen o pár týdnů starší, přišla z jiného tábora pro sirotky. Zaujala ho na první pohled. Všiml si, že i ona na něm může oči nechat. Protože v Bratrstvu se nedělal rozdíl mezi chlapci a dívkami, mohli si vybrat lůžka vedle sebe. Cloris měla magické nadání, né však takové, aby mohla jít na výcvik bojových mágů Bratrstva. Alespoň si to mágové, zodpovědní za výběr mysleli. Proto skončila zde. Cloris ve skutečnosti svou sílu tajila. Měla v plánu utéct a bylo jí jasné, že z tábora plného mágů by se jí to jen těžko podařilo. Podobně jako Naryog, též netoužila stát se loutkou Bratrstva. Nejspíše proto si ti dva tak padli do oka. Cloris brzy vycítila, že i Naryog má jisté skryté vlohy. Nedokázal sice vytvořit ohnivou kouli, či metat blesky, ale jeho fyzická aktivita byla podpořena magickou silou. On sám tyto schopnosti používal naprosto přirozeně aniž by si to uvědomoval. Proto skočil výše než ostatní, rychleji běhal a síla jeho úderu byla mnohem drtivější, než by se na jeho postavu zdálo. Po několika týdnech intenzivního výcviku se stala událost, která dala Cloris a Naryogovi novou naději. Cloris se právě vracela ze cvičení ve střelbě, když jí napadl jiný student, kterému se nelíbilo, že je Cloris lepší střelec. Několikrát ho, podle jeho mínění schválně, zesměšnila během tréninku. Zřejmě se mu někde podařilo sebrat ruční samostříl, kterým teď mířil Cloris mezi oči a vítězoslavně se šklebil. Dívka dostala strach a její myšlenky směřovaly k Naryogovi, který jak věděla byl nedaleko v jídelní budově. Ač nahlas neřekla ani slovo, její mysl křičela o pomoc. Naryog skutečně přišel. Vyběhl zpoza rohu budovy a když spatřil velkého hromotluka, jak míří na Cloris, projela jím vlna vzteku. Zdvihl ruce. Přál si toho drzouna rozdrtit, odhodit. Z Rukou mu vyšlehla neviditelná energie a opřela se do hromotluka, který sebou hodil na nedalekou zeď. Narazil do ní takovou silou, až si rozsekl obličej a okamžitě se skácel k zemi. Naryog vyjeveně koukal na nehybnou postavu i na své ruce. Nechápal co se stalo. Zato Cloris ano. Viděla několikrát mágy použít telekinezi, i když nikdy ne takovou silou. Rychle vzala Naryoga za ruku a odtáhla ho pryč. Nikdo je naštěstí neviděl. Když stráže po pár minutách objevili zkrvaveného hromotluka z ukradeným samostřílem v ruce, nijak se nepídili po původu zranění. Mysleli, že prostě spadl ze střechy. Pro Naryoga a Cloris se tím dnem mnohé změnilo. Zjistili, že se dokáží dorozumívat pomocí myšlenek. Telepatií, jak to nazývala Cloris, která se zároveň rozhodla Naryoga tajně cvičit, aby své schopnosti lépe ovládal. Jak čas ubíhal, ti dva se víc a víc sbližovali, zlepšovali své schopnosti a dospívali. Z dětského přátelství se vyvinula láska. Cit, jenž u Bratrstva neměl co dělat. Jak plynul čas, postupně odcházeli studenti. Přišla doba, kdy na pokoji z původních deseti zůstali sami dva. Deset dnů, či spíše deset nocí, než přišli nováčci, ti dva využili dokonale. Jedenáctý den, když byl pokoj zaplněn nováčky, dospěli mladí milenci k rozhodnutí, že uzrál čas na jejich plán. Útěk na svobodu. Přesně o půlnoci, v době výměny stráží se oba vyplížili z budovy. Pomalu se, přeskakujíc ze stínu do stínu, vydali na místo, kde byla malá brána, vedoucí do pralesa. Cloris vybrala tuto bránu, neboť jí hlídal jediný strážný. Byla temná noc, mraky zakryli hvězdy i Nergal. I to byl jeden z důvodů, proč se rozhodli vyrazit zrovna dnes. Strážní si právě předávali službu. První se zíváním opouštěl hlídaný prostor. Dvojice počkala ještě několik minut po tom co zmizel za roh nejbližší budovy. Pak Cloris vzala malou šipku, vložila jí do improvizované foukačky. Zamířila strážnému na krk, foukla. Strážný se chytil za zasažené místo. Nahmátl šipku, překvapeně se na ní podíval. Chtěl okamžitě spustit poplach, ale jed byl rychlejší. Zatmělo se mu před očima. S posledním výdechem se sesunul k zemi. Naryog s Cloris k němu tiše přiběhli. Sebrali mu klíč, odemkli malou bránu. Strážného zatáhli k hradbám, kde ho opřeli. Na první pohled se zdálo, že si jen zdříml ve službě. Poté zmizeli v pralese, netušíc, že jsou sledováni. Spěchali po sotva znatelné stezce vysekané v porostu k místu, kde ze skály vyvěral  pramen vody. Voda tekla několik metrů a pak padala do desetimetrové hlubiny. Oba mladí toto místo dobře znali. Často sem v doprovodu stráží chodili pro vodu. Ve dne tu byl překrásný výhled na nekonečně dlouhý prales táhnoucí se pod skálou do dáli. Bylo nepravděpodobné, že by se tudy pokusil někdo utéct a dvojice na to spoléhala. „Vážně to dokážeme,” zaradovala se v duchu Cloris. Naryog jí nadšeně chytil za ruku a dlouze políbil. Potom společně došli na okraj skály. Přeskočili potůček padající jen o krok dál do hlubiny pod nimi. Udělali pár kroků do husté džungle. „Tady,” ukázal Naryog na vzrostlý strom. Okamžitě k němu začal vázat lano, které si sebou přinesli. Strom byl jen pár kroků od srázu. Stačilo lano pevně uvázat a hodit ho dolů. Dvojice si pohlédla do očí. Poslední polibek. Pak se stalo něco, co ani jeden z nich nečekal. „To by stačilo vy zmetci,” ozval se hrubý hlas z místa, odkud před chvilkou přišli. Cloris bleskově zdvihla ruku. Než strážný stihl zareagovat, malá ohnivá  koule vyslaná dívkou mu doslova ustřelila hlavu. Na druhé straně houští se ozvalo typické klapnutí, Naryog se otočil, ale už bylo pozdě. „Nééé,” vykřikl v hrůze. Strážný vystřelil z kuše, šipka se zabodla Cloris do zad. Naryog máchl rukou. Mocná síla odhodila strážného do hlubiny. Další strážný vyšel z místa, kde před pár okamžiky uvázali provaz. Mířil na něj kuší, ale to už bylo Naryogovi jedno. Cloris ležela na zemi v tratolišti krve. Věděl, že umírá. Cítil, slyšel její myšlenky. „Prosím, slib mi, že to přežiješ. Pro mne.” Naposledy se na něj usmála. Přestal cítit její vědomí. Připadal si náhle úplně sám. Poslední strážný došel k mladíkovi. Zblízka mu mířil na hlavu kuší. Možná by ho Naryog zvládl, nebýt zdrcený ztrátou Cloris. Pak se náhle objevila další postava. Ze stínu lesa vystoupila žena. Strážný si jí okamžitě všiml. „Vykonavatelko,” vydechl překvapeně. Žena nic neřekla. Došla ke strážnému. Vytáhla mu šipku z toulce, krátce si ji prohlédla v měsíčním světle. Nečekaně ji strážnému bodla do srdce. Strčila ho ze srázu. Vytáhla krátký meč, který měl Naryog připevněný na zádech. Zabodla ho do mrtvé Cloris. Mladík to všechno nechápavě a odevzdaně sledoval. Jen okamžik poté se přiřítil velitel stráží, společně s velitelem tábora. I oni se udiveně dívali na postavu ženy, kterou oba dobře znaly. „Kal... ehm Vykonavatelko Kalen,” zakoktal se velitel tábora. „Všechno jsem viděla,” pronesla jízlivě, „běžně vám utíkají studenti do lesa a zabíjejí strážné?” „To né.” „Sledovali jsme ty dva už nějakou dobu,” přidal se velitel stráží. „Sledovali, ale neuhlídali,” přerušila je Kalen. „Kdyby ten mladík nezakročil, tak vám to děvče uteklo.” Oba muži na ní vyjeveně pohlédli. Naryog, který to celé sledoval jakoby se ho to ani netýkalo se též zarazil. „Jak už jsem řekla, všechno jsem to sledovala. Dívka se snažila utéct, mladík jí sledoval. Tady jí překvapili stráže, zlikvidovala je magií, ale stačili jí zranit. Ten chlapec jí pak dorazil. Její magické schopnosti zřejmě unikly pozornosti. Někdo to pořádně zpackal.” Veliteli tábora se vysvětlení moc nelíbilo, ale odporovat vykonavatelce by nebylo moudré. „Čemu vděčíme za tvou návštěvu,” zeptal se raději, aby zakryl své pochybnosti. „Příští tři roky budu velet výcviku těch nejlepších v táboře Tal. Jsem tu, abych si vybrala a zdá se že prvního už mám.” Položila ruku Naryogovi na rameno a ten se na ní překvapeně podíval. Mraky se rozestoupily, nad obzorem zářil Nergal v jehož svitu byla dobře vidět tvář té ženy. Přišla mu tak důvěrně známá, jen nevěděl odkud. Nejspíš mu právě zachránila život, ačkoliv on nechápal proč, rozhodl se přistoupit na její hru. Jen kvůli Cloris. Kvůli její poslední myšlence. Naposledy se shýbl ke své nejmilejší, vytáhl meč a nenápadně z její ruky stáhl malý prsten. Oba velitelé byli daleko, nemohli to vidět. Kalen nedala nijak najevo, že by to zahlédla. „Jdeme,” zavelela. Čtveřice se vydala zpět do tábora. Následující den Kalen vybrala ještě další čtyři kandidáty na nové zabijáky Bratrstva. Nechala je v doprovodu několika strážných eskortovat do tábora Tal. Ještě před odjezdem se zastavila u Naryoga. Pohlédla mu do očí, než tiše pronesla, „uvidíme se v táboře Tal.” Naryog by přísahal, že se krátce usmála, ale i kdyby to byl jen přelud, ten její pohled se mu vryl do mysli. „Musím zjistit, co je zač,” pomyslel si. Myšlenky na útěk odložil do doby, než zjistí víc. Tábor Tal nebyl ničím výjimečný od jiných táborů. Stejná kruhová palisáda, ubikace, věž velitele. Jediný rozdíl, byla stezka vedoucí do nedaleké zátoky, která ústila do Randurského zálivu. Kalen nakonec vybrala patnáct učedníků, kteří se měli podrobit náročnému výcviku na elitní zabijáky. Naryog se rozhodl podstoupit výcvik, nijak nevyčnívat, naučit se vše co půjde. Velmi rychle pochopil, že jako cvičený zabiják má mnohem větší šanci uniknout ze spárů Bratrstva. Hned první den si tu našel nového kamaráda. Tres’gon pocházel ze Serahu. Snědý barbar s černými kudrnatými vlasy, byl sice téměř o hlavu menší než Naryog, avšak doháněl to dokonale vypracovanou postavou. Do tábora se dostal spolu se svým bratrem  Tar’gonem. Ti dva se nejdříve nepohodli. Tres si nesl oběd, zakopl o sedícího Naryoga. Myslel si, že mu nohu nastavil schválně. Došlo k hádce, která skončila rvačkou. Strážní je samozřejmě potrestali. Měsíc společné služby v kuchyni je nakonec sblížil. Stali se z nich přátelé, vzájemně si pomáhající při tréninku. Naryog mu ovšem nikdy neřekl o svém skutečném cíli. Tres’gon byl ztělesněním Bratrstva. Bylo pro něj vším. Bezmezně věřil v jeho ideály. A pak tu byl Reios. První elf, kterého Naryog v bratrstvu potkal. Byl přesným opakem toho, jak si mladík elfy představoval. Menší než on, nijak zvlášť hezký. S vlasy střiženými na ježka. V jeho pohledu se zračila zášť a pohrdání. Nebyl nijak zvlášť dobrý v ničem, pravidelně ve zkouškách končil mezi posledními, ale nikdy ne nejhorší. Díky tomu se stále držel v táboře. Z počátku Naryog nechápal, jak je to možné, ale pak se dozvěděl, že je potomek dvou vykonavatelů. Vykonavatelé byli nejvyšší hodností Bratrstva, zodpovídající se pouze Asmedorovi, prvnímu Stínu. Jistě však nebyl synem Kalen, protože ta jím nepokrytě pohrdala. Naproti tomu Naryog byl jejím tajným oblíbencem, kdykoliv spolu byli samy, neváhala mu pomoci. Dávala si však dobrý pozor, aby jí při tom nikdo neviděl. Čas v táboře rychle plynul. Naryog cvičil boj s různými zbraněmi. Učil se o jednotlivých říších Atlantey, o jejich zvycích. Studoval též orkštinu, i když tak nějak nechápal k čemu by mu to mohlo být. V noci tu pak byli sny. Nebyli to sny v pravém smyslu toho slova, spíše znovu prožité vzpomínky. Od doby co ztratil Cloris se občas objevovaly. Většinou byl malým chlapcem, hrajícím si ve velkém domě s otcem a matkou. Po probuzení si však nedokázal vybavit jejich tváře. Přemýšlel, jak zjistit víc o svých rodičích. Nakonec přišel na jediný způsob. Kalen měla ve svém pokoji knihu se záznamy všech učedníků. Samozřejmě jí těžko mohl požádat o nahlédnutí. Rozhodl se, že vyčká na správnou chvíli. Čas se však krátil, učedníků ubývalo a stále žádná příležitost. Najednou tu byly závěrečné zkoušky. Posledních sedm učedníků zavedli kousek od tábora do místa zvaného jáma. Jáma byla deset metrů hluboká kruhová díra s různě rozmístěnými výstupky, plošinami, řetězy a provazy. Všichni to místo znali, neboť se tu trénoval výstup po zdech. Stráže je spustili dolů, na vrcholu se objevila Kalen a velitel stráží tábora. „Učedníci,” začala Kalen mluvit, „čas výcviku je téměř u konce. Zítra vás čeká závěrečná zkouška. Bohužel zkouška vyžaduje sudý počet učedníků. Proto ten z vás, kdo vyleze poslední z jámy zde končí.” Kalen se odmlčela a vystřídal jí velitel stráží. „Platí jediné pravidlo. Žádný dotek. Pokud se někdo dotkne soupeře, bude sražen a začíná znovu.” Reios se ušklíbl na Naryoga a Tres´gona, „ať vyhraje ten nejlepší,” pak sáhl do kapsy a rychle se dotkl barbarovy nohy. „Vzhůru!” Křikla Kalen a učedníci se vrhli ke stěnám. Všichni až na Tres´gona. Naryog to spatřil a vrátil se. „Co se děje?” „Nevím, mám úplně ztuhlou nohu.” „Reios,” zavrčel vztekle Naryog. Barbar jen přikývl. „Já to tak nenechám, buď ve střehu.” „Nemůžeš mi pomoct, nesmíme se dotknout a já bez nohy nevyšplhám.” „Na něco přijdu.” Naryog se otočil, napjal svaly. Z pomocí svého magického nadání vyskočil na nejnižší plošinu, která byla téměř tři metry vysoko. Mezi strážnými to zašumělo překvapením. „Sakra, jak to ten kluk udělal,” zaklel velitel. „Nejspíš v tom bude trocha magie,” poznamenala suše Kalen. Nijak při tom nedala znát překvapení. Naryog zatím přeskočil na další plošinu, která byla v polovině hloubky jámy.  Ležel na ní dlouhý řetěz na kterém se trénovalo lezení. Jeho konec vedl vzhůru, až k okraji jámy, kde byl připevněn k masivnímu háku. Stráže ho zapomněli sundat. Naryog do něj kopl a řetěz se s chřestěním svezl dolů, k překvapenému Tresovy. Mladý barbar neváhal. I přes ochromenou nohu začal, jen z pomocí rukou, šplhat vzhůru. „Stráže,” pokynul velitel k háku. „Ne,” přerušila ho Kalen, „žádné pravidlo tím neporušil.” Naryog se rozhlédl, ostatní učedníci byli stále před ním. První, věčně zamračená trpaslice jménem Resaia, už dokonce byla na vrcholu. Jáma měla kolem okrajů ochoz. Jediný způsob, jak se dostat ven, byla plošina uprostřed. Dostat se na ní od stěny nebylo jednoduché. Nejlepší bylo dostat se k plošině kousek pod ní a prostě přeskočit. Další dva učedníci se dostali ven.  Dokonce i Tres´gonův bratr už byl nahoře. Naryog věděl, že Tres to nemá šanci stihnout. Reios nebyl sice žádný přeborník v lezení, ale na ochromeného Barbara to stačilo. Naryog visel na stěně, horečně přemýšlel, co dál. Reios byl právě pod ním, když ho to napadlo. Jediná šance, ale když to nevyjde... Naryog se zhluboka nadechl a pak sklouzl rukou po kameni. Vykřikl v předstíraném zděšení a pustil se i druhou rukou. Řítil se do hlubiny pod ním a cestou narazil do Reiose. Ten se také neudržel a společně s Naryogem se řítil dolů. Měl však štěstí. Zachytil se v letu plošiny jen o kousek níž. Naryog spadl až dolů. Naštěstí mu na poslední chvíli zbrzdili pád dva pružné klacky určené ke šplhání. Díky tomu se mu prakticky nic nestalo. Jenže stačil jediný pohled vzhůru a pochopil, že vše je ztraceno. Tres´gon právě opouštěl jámu. Reios, který se udržel na plošině, se znovu drápal nahoru. I kdyby se Naryog sebevíc snažil, nemá šanci to stihnout. „Reiosi!” Vykřikla Kalen. „Dotkl jsi se soupeře, začínáš znovu.” „Ale...” podíval se na ní velitel stráže, avšak raději hned zmlkl. Kalen se na něj podívala pohledem, který nedával prostor pro diskuzi. „Taková jsou pravidla,” pronesla s mrazivým úsměvem. Reios, plný vzteku, se vrhl dolů, rozhodnutý skoncovat s Naryogem za to co mu provedl. Naryog na něj nehodlal čekat. Dvěma skoky se dostal do půlky jámy a pak celkem bez problémů vyšplhal vzhůru. „Co to mělo znamenat,” obořil se na něj hned velitel. „Uklouzla mi ruka,” pokrčil rameny Naryog. Opodál stojící Tres´gon na něj děkovně kývl. Cit do nohy už se mu pomalu vrátil. Moc dobře věděl, jaký jed na něj Reios použil, neboť se ho nedávno učili všichni. „Příprava jedů je vlastně to jediné, co Reios zvládá dokonale,” pomyslel si. Z jámy se ozval Reiosův řev plný vzteku a nenávisti. „Až vyleze, odvezte ho k zásobovačům,” obrátila se znechucená Kalen na strážné. „A vyleze sám, neopovažujte se mu pomáhat!” Pak se obrátila a došla k udýchaným učedníkům, stojícím opodál v řadě. „Po zbytek dne máte volno. Zítra vás čeká závěrečná zkouška.” Otočila se, kývla na velitele a odkráčela zpět k táboru.